Bílá vrána -02-

9. srpna 2016 v 16:08 | M.S. |  Bílá vrána


-02-



Zahrada byla rozlehlou plochou z většiny pohřbenou přerostlou trávou, plevelem a keři. Jejich kořeny už dávno pronikly místy určenými k procházení. Místo, kde končila zeleň a začínala cesta, už nebylo k rozpoznání, pokud by návštěvník nebyl výjimečně pozorný.

Blonďáček prošel mezi zbytky kovového oplocení, do kterého se dávala rez. Kráčel po hlavní cestě, která byla ještě velmi snadno rozpoznatelná díky vysypané zemině a obloukům z ovíjivých rostlin, z nichž visely šlahouny až k zemi, takže si musel občas pomoct rukama, aby se mu neotíraly o tváře. Došel k ruinám malého altánku, který už byl v nenávratném obléhání břečťanu. Vprostřed bylo umělé jezírko, které už pochopitelně dávno vyschlo. Dno bylo velmi mělké. Kdyby na něj vstoupil, voda by mu byla sahala ani ne po kotníky.

Cukl sebou, když ticho prořízl náhlý ostrý zvuk pleskání křídel. Velký pták se usadil na jedné z ruin porostlých lišejníkem a nepokojně zamával křídly. Byl bílý jako sníh, otevřel dlouhý a hrozivý zobák, aby pronikavě zakrákal. Upíral na něj bledé oči jako korálky. Byly podivně prázdné. Dívaly se, a přitom neviděly. Naklonil hlavu na stranu. Blonďáček opětoval jeho pohled, zamrzlý v pohybu. Na ten den vzpomínám, jako by to bylo jen nedávno. Vstal jsem, a na střeše, na kterou jsem ze svého okna viděl, jsem spatřil hejno vran. Jedna z nich byla bílá. Zběsilé myšlenky a citové vjemy se v jeho hlavě opět chystaly k boji. Aby tomu předešel, nastoupil na jejich místo samovolně obranný mechanismus. Popošel ke zvířeti blíž, ale pták opět mohutnými křídly rozvířil vzduch a poodlétl o jeden z kamenů dál. Zůstal stát na místě se zvláštním tušením. Situace, která nastala, mu připadala jako znamení, které cosi seslalo sem v podobě bílého ptáka. Obraz minulosti, který přišel navštívit dnešní ráno. Ani jeden z nich se nepohnul a atmosféra podivně přízračné strnulosti mezi nimi houstla. Nakonec ji přerušila vrána, která odlétla pryč. Doprovázel ji pohledem, jako by podle její dráhy mohl zjistit, odkud se příště bude vracet. Zmizela za střechou sídla. Skoro si byl jistý, že se vrátila zpět do minulosti.

Otočil se zpět po cestě do sídla. Cosi chladivého mu dopadlo za krk. Uvědomil si, že to byla jedna z prvních kapek deště, který začal tečkovat vyschlé kameny okolo něj. Vzduch byl dnes dusný, byl rád, že se tím trochu pročistí. Odešel se schovat pod ozdobné pilíře venkovní chodby, když déšť nabíral na intenzitě, a vrátil se zpět dovnitř. Mezitím se obloha zatáhla se zaslechl zvuk hromu, který rezonoval masivními stěnami a vysokým stropem. V podvědomí ho opět postrčilo ono zvláštní vnuknutí, které způsobilo, že z bezcílné cesty se stal poněkud rozhodnější krok. Jeho mozek však stále ještě nepostřehl, že podvědomí automaticky vybralo směr, kudy se jeho cesta bude stáčet. Věděl, a zároveň nevěděl, kam jde. Naproti tomu v sobě necítil žádný zmatek.

Našel ho v jedné z místností s vyhaslým krbem sedět u okna skládajícího se z malých sklíček mozaiky, jimiž dopadalo světlo ocelově šedého dne na jeho bledou kůži. Zaznamenal jeho přítomnost, aniž by se pohnul. Dlouho nebylo slyšet nic jiného než kapky bubnující zvenku na sklo. Lom pochmurného světla zataženého dne se zvláštně odrážel v jeho duhovkách. Celkový pohled na něj působil nádherně, stejně jako strašidelně.

Když blonďáček váhavě popošel o pár kroků blíž, obrátil k němu svou nečitelnou tvář orámovanou prameny vlasů barvy stříbra s obvyklým skoro neznatelným úsměvem na rtech. Nikdy si nezvyknu.

,,Viděl jsem ji." Jeho tlumený hlas zvláštně zaskřípal, jak měl sucho v ústech. Polkl a zkusil to znovu: ,,Viděl jsem ji... bílou vránu." Stěny a zčernalá ústa krbu pohltila jeho hlas. Měl pocit, jako by se k němu teď vracel zpátky z různých koutů místnosti. Marně hledal změnu v jeho výrazu, sebemenší pohyb jediného mimického svalu. Skoro na chvíli zapochyboval, jestli mu správně rozuměl. Dokonce stočil pohled zpět k deštivé obloze, pravděpodobně oddán vlastním myšlenkám. Je v nich ztracen, bloudí nekonečným lesem plným stínů? Nebo mají jeho myšlenky formu uspořádaných polic svazků, mezi kterými kráčí, někdy vytáhne tu, po chvíli zas onu, podle toho, co ho zrovna zajímá?

Nevěděl, kdy se tak rozhodl, ale najednou stál přímo proti němu a zeshora shlížel na jeho výraz. Jako by se chtěl přesvědčit, že mu neunikl žádný skrytý význam. Vypadalo to, jako by se druhý snažil co nejvíc natáhnout tu chvíli mezi tím, kdy mu pohled opětuje. Jestli proto, aby zvýšil jeho napětí nebo proto, že se chtěl vyhnout odpovědi, to nevěděl. Ta chvíle ale později stejně přišla, nečekaná jako vždy. Byl pohlcem pohledem modře a zeleně žíhaných očí, zúžené panenky jako by pronikaly až na samotné dno jeho duše. Vzpomněl si na tu noc, kdy hleděl přízraku do tváře. Tyhle oči nepatří lidské bytosti o nic míň. Přesto měl pocit, že se utopí v jejich hloubkách. Mladší mrkl a odvrátil pohled. Potom mu ho znovu oplatil, jako by k něčemu sbíral sílu.

,,Jak... je to dlouho?" zeptal se opatrně, téměř na hranici slyšitelnosti.

Teď to byl on, kdo mrkl. Pohyb víček byl ale o něco pomalejší, než u blonďáčka. Byl to způsob, který ho na jedno zabušení srdce znepokojil. Zdálo se mu, že dokonce neznatelně zavrtěl hlavou.

,,Sám nevím," odpověděl mu stejně tiše. Z toho, jak byla ta dvě slova pronesena, ale pocítil dotek melancholie, smutku, který ho až bolel. ,,Záleží na tom?"

Dál visel na jeho tváři, jako by hledal odpověď. Co mám říct? Druhý se pousmál, jeho oči však zůstaly chladné.

,,Tak vidíš. A ode mě čekáš, že to budu vědět?" Dřív, než mohl blonďáček přemýšlet nad odpovědí, zvedl se z křesla a odkráčel. Nechal ho jít.



Setkal se s ním znovu ve snu. Za tu dobu, co zde byl, už prošel desítky místností a chodeb tohoto sídla. V této se však nacházel poprvé. Byla prosvětlena díky velkému množství oken ve tvaru lomeného oblouku, vsazených v masivní zdi. Zatažená obloha mu připadala mnohem zářivější, než kdyby byla bez mráčku. Způsobovala tak až podivně obrovský kontrast mezi tmavou zdí, která se zdála skoro černá v porovnání se světlem dne, které pronikalo oknem na podlahu a protahovalo se až na protější stěnu. Všechny věci ve stínu jako by polil zvláštní lepkavý černý sliz.

Jako první ho upoutal náhlý zvuk. Ostrý a naléhavý, rozzlobený a zoufalý zároveň. Na stole stála klec, proti jejímž mřížím divoce bila křídla velkého ptáka, bílého jako sníh. Klec byla uměleckým dílem, černá kovaná kopule s ozdobnými prvky. Živý tvor v ní však nevypadal, že by to hodlal ocenit. Některá pírka unikla mezerou v mřížích z klece ven, snášela se každé jinou dráhou pohybu na zem, kam později nehlučně dopadla. Spirálovitý pohyb pírek se zdál tak pokojný a smířený oproti tvoru, který sem tam dotčeně vřískl a pak utichl, jen aby později zkusil své štěstí a pokoušel se protáhnout si křídla. Brzy se unavil a usedl na dno, kde bylo jeho jediným pohybem občasné škubnutí hlavou.

Všimnul si nepatrného pohybu opodál, a v lomu světla spatřil jemu moc dobře známou postavu. Stál k němu zády, hleděl do dálek za oknem. V neskutečném záření byl i jeho závoj stříbrných vlasů pouhým stínem. Jen jednou pohnul prsty, jako by chtěl něco uchopit, a to byl pohyb, který ho upoutal. Tady, v téhle chvíli, na tomto místě, mu i ten nejnepatrnější pohyb připadal velmi snadný k povšimnutí, stejně, jako by polovina této místnosti vylétla do vzduchu.

Pak si uvědomil sám sebe, svůj napjatý, strnulý stav. Zjistil, že od pasu dolů ho zakrývá zmačkaná pokrývka lůžka, na kterém ležel, a to bylo to jediné, co měl na sobě. Svým zorným polem obsáhl i nádhernou pelest, která se kroutila ve zvláštních symetrických ornamentech nad jeho hlavou a u jeho nohou. Napjatost a strnulost vnímal velmi zřetelně, avšak tento stav se netýkal tak úplně jeho těla, které mu připadalo neobvykle lehké a uvolněné. Měl pocit, jako by mu nepatřilo, jako by se od něj mohl odpoutat, kdy se mu jen zamane, přemístit svou duši do masivní židle u stěny nebo sežehnutého drolícího se uhlíku v krbu. Nemusel by se ani přemisťovat do určité hmoty, mohl by jen volně létat vzduchem. Napadlo ho přemýšlet tak, že by se mohl přemístit do něho. Co by asi viděl, co by cítil? Ta myšlenka ho nadchla a na dlouhou chvíli upoutala jeho soustředění, zatímco měl pohled zabodnutý do jeho zad.

Druhý se pohnul, ale ne směrem k němu. Přešel ke kleci, ve které se zvíře opět začalo neklidně vrtět a vyslalo k němu chraptivý, pobouřený výkřik. Pak místnost rozechvěla melodičnost a hloubka jeho hlasu. Blonďáčkem ten hlas procházel od hlavy k patě způsobem, který mu byl naprosto cizí. Zněl slaběji, než si ho pamatoval, byl v něm nepatrný chvějivý stín pocitu dosažené pomsty.

,,Jaký je to pocit být vězněn?" Vztáhl k němu ruku s dlouhými štíhlými prsty v černé rukavici.

Pták mu odpověděl zuřivým zamácháním křídel. Stáhl ruku zpátky, a jako by si teprve teď všiml blonďáčkova pohledu zabodnutého ve svých zádech, obešel postel, na které ležel a sedl si na její okraj, aby mohl natáhnout ruku k někomu, kdo se jeho doteku nebránil. Chlapec nechal jeho prsty bloudit ve svých vlasech a zavřel oči. Nechal ho dokonce přitáhnout si ho k sobě, aby později jeho prsty bloudily po jeho nahých bocích a břiše. Ty doteky byly příjemné, a zároveň kruté. Tehdy začínal pochybovat o realitě, ve které se nachází, ale stále ne dost na to, aby přestala fungovat, a on tak mohl objevit snový prvek této skutečnosti. Ten se totiž schoval za věty, které se zdály mít až děsivou souvislost a smysl.

,,Co s ním budeš dělat?" Slyšel svůj hlas podivně daleko, jako by mluvil ve vedlejší místnosti.

,,Nechám ho zemřít," zašeptal teplý dech u jeho ucha. ,,A odejdeme odsud. Opustíme tohle místo."

Vyškubl se mu, sám nevěděl, kdy to udělal, a jak.

,,To nepůjde. Takhle to nebude fungovat." Ten fakt viděl tak jasně jako podivné světlo, které se zvenku linulo dovnitř. Mrtvá běloba.

Druhý se jeho protestu jen krátce tlumeně zasmál a přitáhl si ho k sobě o poznání důrazněji.

,,Jestli zemře, možnost dostat se odsud zemře s ním," nedal se blonďáček, ale byl umlčen jeho rty.

Další příjemné, ale zároveň kruté vlny slasti, které mu druhý působil, a které se přes něj nezadržitelně přelévaly, znemožnily jakékoliv další vyslovení jeho myšlenek.


Vzbudil se v pokoji, jenž minulou noc využil k přespání, sám a s nepříjemným tlakem v klíně. Vjel si do něj rukou, aby se ho zbavil, i když mu bylo špatně z jeho samotného. Haním čistotu právě narozeného dne. Když skončil, vyhledal koupelnu, aby ze sebe smyl svůj hřích. Uvědomil si, že potřebuje čisté věci. Ty, které nosí, má na sobě už několik dní. Rozhodl se vyhledat nejbližší šatník. Pamatoval si, že už na něj kdesi narazil. Kdyby věděl kde, hledání by se mu o poznání ulehčilo.

Zatímco sešel do nižšího patra, cítil stále pachuť snu. Napadlo ho, že druhý se k němu možná snaží promlouvat skrze sny. Ta myšlenka by se mu líbila ještě méně, než samotný sen. Způsob, jakým si ho v něm vzal, nebyl násilný, ale ani něžný a ohleduplný. Vzpomněl si na apatii, kterou z něj cítil. Přesto i jeho první doteky byly neodbytné, a s každým dalším v něm rostl pocit podivného odcizení.

Když se konečně převlékl, přiměl se odhodit se starým oblečením i myšlenky na znepokojivý sen. Obava, že by se s ním nečekaně setkal, mu taky nesídlila v hlavě. Nepřijde, tím si byl až neobvykle jistý. Nenajde si mě, protože ví, že si to nepřeju. Ví, co se mi zdálo. Alespoň na pár hodin si pročistí hlavu na čerstvém vzduchu. Zamířil k hlavnímu vchodu ven do zahrady.


Ten den ho nepotkal, přesně, jak se domníval. Ani ten druhý. Kdyby se venku nevystřídala tma se světlem, nedokázal by ho rozeznat od předešlého. Během těch dvou dnů se mu podařilo poznat zbytek zatím neviděných míst, přesto by o sobě neřekl, že zná celý pozemek a ví o všech jeho zákoutích. Uvnitř bylo chladno, proto si víc oblíbil neudržovanou zahradu v místě rozbořeného altánku. Na ní bylo znát, že žije. Rostliny se ovíjely a prodlužovaly, sílily, slábly, některá místa zamořovaly nepěstěné svým množstvím, jinde sesychaly, odkvétaly a slézaly. Cítil se zde lépe, než v komnatách a chodbách, které navždy usnuly v objetí starobylého mrtvého ticha. Když tam tak posedával v trávě, opřený o jednu z ruin, nejednou se přistihl, že upírá zrak k obloze a čeká, až zase přiletí bílá vrána. Měl pocit, jako by ho každé setkání s ní mělo posunout o krok dál a po kouskách odhalovat záhadu tohoto místa, které ignoruje smysl pro čas a zůstává viset ve své vlastní realitě jako brouk zalitý v jantaru.

Ale vrána se neobjevila. Ani když zůstal dřímat venku do úplňkové noci, neprobudilo ho pleskání křídel, ani ostrý hrdelní výkřik. Vzbudil se sám od sebe, překvapeně zamrkal do zahrady zalité měsíčním světlem a posadil se. Zvedl hlavu, a viděl, jak se přes zářící kotouč na obloze pomalu převalují šedé chomáče mraků. Pak ho podivný pocit přiměl pohlédnout zpět na altánek, a spatřil u něj něco podivně vzdušného, lehce zářícího v měsíčním světle. Teprve, když se to pohnulo, zjistil, že je to přízrak. Měkce našlapoval po trávě, jako by byla živá, jak se přibližoval směrem k němu. Blonďáček ztuhl a neodvažoval se dýchat. Jak se vzdálenost mezi nimi zmenšovala, poznal v něm mladou dívku v malých letních šatech, ruce měla ohnuté v loktech u hrudi spojené prsty jako by se modlila. Vypadalo to ale jako by spíš nad něčím dumala, jak tak chodila s hlavou sklopenou a pozorovala zeleň pod sebou. Dlouhé vlasy sepnuté mašlí se jí pohupovaly u zátylku.

Chtěl na ní promluvit, ale hlas mu vypověděl službu. Přízrak dívky vypadal, že si ho vůbec nevšiml, jen neslyšně obcházel altánek a zkoumal zdivočelou zahradu. Potom zmizel. Zahnul za přerostlý živý plot, kam blonďáček už neviděl. Zvažoval, zda se má zvednout a pustit se za ní. Pak si to rozmyslel. Uvolnil svaly a znovu se opřel o zídku. Za chvíli už zase začal dřímat.


Kráčel nekonečnými podzemními prostorami sídla. Bez začátku, bez konce. Vzduch byl vlhký, páchl zatuchlinou a jeho kroky se rozléhaly ozvěnou o několik metrů dál. Pár proužků slabého světla pronikalo na chladnou zem malými otvory nahoře na stěnách. Světlo bylo studené a šedé, slunce nesvítilo. Šel, stále jen šel. Po chvíli, která se mu zdála jako celé měsíce, uslyšel šramot. Zběsilý panický zvuk, rychlé vzdušné nárazy. Vydal se za ním, i když mu po zádech vyběhl strach a zaťal drápy do jeho ramenou. Chodba zahýbala za roh, a on vešel do velké čtvercové místnosti. Chladné cely, která poznala minimum světla. A vprostřed byl zdroj zvuku. Velký pták, bílý jako sníh, s velkým ostrým zobákem, zoufale se snažící osvobodit z řetězu, který byl připevněn ke kroužku na jeho noze a zapuštěn v zemi.

Popošel k němu o pár kroků vpřed, ale kdosi byl najednou za ním, nehlučně a neočekávaně, chytil ho za ramena a přitáhl si ho zezadu k sobě. Rychle a nekompromisně, přesto ne hrubě. Rukou mu zakryl oči a blonďáček místo kůže ucítil jemný materiál rukavice, ze kterého byla ušita. Po krku se mu svezly a polechtaly ho pramínky dlouhých vlasů. Známá vůně, kterou ucítil, vyhnala jeho smysly do naprosté bdělosti, pobláznila je a omámila zároveň.

,,Jaký je to pocit... být vězněn?" zašeptal hlas u jeho ucha.


S trhnutím se probudil do prvního světla dne, zmatený, nervózní, a … vzrušený. Dlouze vydechl, zavrtěl se a promnul si oči. Byl prochladlý a mokrý od ranní rosy. Na západě byla obloha stále tmavá, východ už však ustupoval dni.

Ztuhlý a rozlámaný se opatrně posadil. Rukou se zapřel o zídku a zvedl se. Třel si paže, aby se alespoň trochu zahřál a zamířil dovnitř. Přepychový a letitý vnitřek sídla sice neposkytoval dostatečné teplo, ale bylo v něm velké množství pokojů s postelí, do kterých si mohl vlézt a zahřát se pokrývkou.

Vystoupal nahoru po schodech do druhého patra a vyhledal náhodný pokoj. Zabalený v pokrývce s chladem mizícím mu z těla, vrátil se v myšlenkách zpátky ke snu, ze kterého před chvílí procitl. Stejný koncept, stejný motiv, podobná situace. Co sleduje vězněním toho tajemného zvířete? Jaký je to pocit být vězněn? Zavrtěl se a převalil se na bok. Pocit vzrušení ho už dávno opustil, byl zasmušilý, zamyšlený. Trvalo jen chvíli, než ho teplo, které si vytvořil svým vlastním tělem pod pokrývkou, začalo opět uspávat. Nebránil se tomu. Když usnul, neměl už žádný sen.

Temnota pod jeho víčky nepatrně zesvětlala, jak pomalu přicházel k sobě a uvědomoval si ji. Chtěl otevřít oči, ale šlo to podivně těžce, jako by měl na víčkách závaží. Čím víc se o to snažil, tím méně ho mimické svaly v jeho obličeji poslouchaly. Uvědomil si, že i celé jeho tělo odmítá poslouchat příkazy jeho mozku. Zřetelně slyšel svoje pravidelné oddechování, vnímal sám sebe probuzeného, ležícího na posteli, avšak neschopného se pohnout, otevřít oči a vydat jakýkoliv zvuk. Po velké snaze se mu podařilo otevřít očí jen na malinkou škvírku, ale jen to ho nejspíš tak vyčerpalo, že se brzy zavřely. Chtěl zvednout ruku, ale z celého procesu se stalo pohnutí prstem, a jen to se zdálo tak moc namáhavé. Jeho vědomí bylo dokonale bdělé, smysly zjitřené a vyhnané do extrému nepříjemným a dosud nepoznaným druhem paniky. Ale on tam venku stále spal a klidně oddechoval, nikdo by nepoznal zoufalý boj jeho vědomí, které se snažilo vyhlédnout z těla a vyrazit zamčené dveře, roztáhnout příliš těžké závěsy. Nikdo zvenku by si ničeho nemohl všimnout kromě…

Splašené vědomí okamžitě poznalo, že je v místnosti někdo další. Poletovalo v jeho hlavě jako pták lapený v kleci, který se snaží osvobodit. Skutečnost, že se nemůže pohnout, byla až bolestivá. Netečnost jeho vlastního těla ho paralyzovala. A pak, přestože mu oči nedovolovaly prohlédnout, viděl neomylně místnost, ve které leží, viděl jeho, jak jde k němu, volně, způsobem, který nepůsobil nátlak. Přesto si byl jist, že to, co prožívá, má ten nezvratný a surový poznávací rys reality. Věděl, že nesní.

Jen na zlomek vteřiny zahlédl dění kolem sebe, a pak znovu jen tmu. Ucítil dotek jeho ruky na své hlavě, mučivě pomalu přejela po jeho vlasech až k zátylku a odtud zpět. Tam zvenku, prováděn na jeho těle, musel být dotek lehký a příjemný, ale jeho vědomí uvnitř začalo šílet. Chtělo křičet ven jeho ústy a upozornit na svou přítomnost. A pak, rychle jako blesk, všechno ostatní se skrylo do stínu jedné myšlenky, která přilétla, neznámo odkud, a smetla všechny ostatní, které předtím byly na jejím místě. Odvedla pozornost od nepohodlí jeho těla a zmatenost jeho vědomí, blikla v jeho hlavě, a hned poté, co se nechala slyšet, zmizela, a s ní všechno ostatní.

Jaký je to pocit být vězněn?

Vědomí vyrazilo dveře. Roztáhlo závěsy. Vyplavalo na hladinu hlubokého jezera.

Blonďáček doširoka rozevřel oči, zamrkal a zalapal po dechu. Na vteřinu se mu každý pohyb jeho těla zdál jako nevídaný zázrak, ale ten pocit odezněl hned potom, co svou pozornost obrátil mimo sebe, spatřil jeho, jak se nad ním sklání, uvědomil si jeho ruku na své hlavě. Způsob, jakým se do něj vpíjel očima, mu naznačil, že druhý si byl více než dobře vědom jeho stavu. Nevěděl, jestli má být zmatený, nebo dotčený, cítit vztek, nebo strach. Poslední dny toho věděl tak málo, a ještě méně. Znovu byl chycen pohledem úzkých zorniček modrošedých zeleně žilkovaných očí. Uhnul pohledem a vyškubl se ruce, která ho před chvílí hladila po vlasech, jako by ona mohla za jeho předešlé ztuhnutí a omámení. Druhý ji stáhl zpátky. V tom způsobu, jakým to udělal, bylo něco, co donutilo blonďáčka trochu litovat svého činu. Ale jen na chvíli.

,,Takovýhle pocit?" odtušil, snažíc se zklidnit svůj dech, rozrušený, zmatený a dotčený.

Odpověď od druhého nepřišla, jen krátce mrkl, ale pohled nestáčel jinam. Jako by chtěl přijít na nějakou záhadu, jejíž vysvětlení mu stále unikalo.

Mladší si všiml, jak druhý neslyšně zhluboka vydechl, odvrátil pohled jinam a ruku, kterou po něm předtím vztáhl, přesunul na svůj klín. Ztracené, zamyšlené, možná trochu omluvné gesto. Už zase tu byla ta jeho mlčenlivost, tajemnost, chladná jako led, která po nocích a dnech procházela tímto sídlem pomalými kroky a se smutným úsměvem. Která do něj po nocích vlévala nesnesitelnou a sžíravou touhu, působila mu neskutečnou a zároveň krutou slast, brala si ho něžně, a přesto tak podmanivě a nekompromisně. Celá tahle směsice vzpomínek a pocitů v něm najednou vzbudila vztek. Vztek z toho, jak je ustavičně vláčen nekonečně dlouho za ruku, nevidomý, nevědomý, s páskou na očích, s bázlivostí a neznámem v zádech.

,,Vysvětli mi to. Vysvětli mi konečně smysl tohohle všeho, co tu dělám, proč se mi zdá, že zapomínám to, co bylo předtím, než jsem sem vešel? Proč ty sny?" Vychrlil to ze sebe, aniž by se staral o to, jak moc ho tím vyvede z míry nebo zda něco naruší. Už tolik dnů… možná měsíců, nerozeznával dobu, po kterou tu byl, to v něm vřelo. Opatrné otázky to nebyly schopné utišit. Nestačilo mu to. Chtěl konečně vyplavat na hladinu hlubokého jezera, kde se všechny zvuky a děje zdají zkreslené. Chtěl roztáhnout příliš těžké závěsy a konečně spatřit smysl. ,,Víš, že se mi zdají." dodal, tentokrát trochu mírněji.

Nezaznamenal, že by se na obličeji druhého pohnul jediný sval, ani v jeho očích nerozeznal žádnou emoci. Díval se na jeho profil, jako na tvář mramorové sochy. Znovu si uvědomoval, jak nadpozemsky krásný je, i ve chvíli, kdy se v něm rvaly vzpurné pocity a dožadoval se vyložení smyslu celého tohoto zvláštního snu. Jeho výraz najednou odrážel neskutečný smutek a strnulost celé této reality. Pomalu mrkl a znovu obrátil pohled k němu. Cítil z něj bolest. Jeho, i vlastní. Necítil nic dobrého z toho, co se druhý chystal říct, a možná proto se tomu celý ten čas tak vyhýbal a odmítal mu podávat přímé odpovědi na jeho otázky.

Našel sám sebe v podivném stavu vnímání, kdy vše viděl a cítil podivně zřetelně. Viděl, jak se oddělily rty druhého, jak se krátce a nepatrně nadechl k odpovědi.

,,Ty už se nemůžeš vrátit."



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama