Bílá vrána -01-

9. srpna 2016 v 16:05 | M.S. |  Bílá vrána


-01-



Od té doby, co tu byl, přestával mít pojem o čase. A cítil se tak osvobozen. Čas svazoval. Byl to plamen, který stravoval všechno zdánlivě nové, čerstvé a živé, někdy rychle, někdy pomalu. Záviselo to na prostředí, podmínkách a úhlu pohledu. Ale stravoval, to byl nepopiratelný fakt. Byl to lovec a lidé byli štvaná zvěř, nutil je dál běžet a vytrvat, vyždímal z nich poslední zbytky sil, dokud vysílením nepadli nebo dokud nebyl spokojen. Měnil věci k nepoznání, pomalu a rychle. I v tom, jak pomalu ubíhal, dokázal být mučivý a nemilosrdný.

A on se od něj odprostil. Jelikož na tomto místě neměl čas vůbec žádný vliv. Nedokázal ho ovlivnit, nenavštívil toto místo nebo se tu zastavil. Jedna z těch možností určitě musela být ta správná.

Sídlo bylo obrovské, ale opustěné, i když z něj dýchala letitá historie. V místnostech a chodbách, kde těsnění nebylo dostatečně odolné, profukoval vítr, vládl v nich chlad. Pavučiny se chvěly pod jeho náporem a když skrz okna proniklo světlo dne, šlo v něm spatřit poletující částice prachu. Bylo znát, že nebyly navštívené a udržované několik let. Nejnápadněji to o sobě dávala však vědět zahrada. Kdyby na rozlehlý pozemek vešel, přerostlá tráva by mu určitě sahala nejmíň po hrudník. Břečťan se nezastavitelně ovíjel kolem sloupů, zábradlí, šplhal po straně sídla a dosahoval až k oknům ve vyšších patrech.

Procházel se tu už poněkolikáté a pokaždé objevil něco, čeho si předtím nevšiml. Při jednom zkoumání narazil na něco obzvlášť podivuhodného. Tato chodba se nacházela v jednom z nižších pater, nebyla tak neudržovaná a cítil z ní, že i v současnosti musela být několikrát navštěvovaná. Po jeho pravé straně byla řada oken s lomeným obloukem. Celé sídlo samo o sobě hodně připomínalo gotický styl. Nalevo na stěně visely velké portréty, kterými byla zdobena po celé délce. Šel a jeden po druhém si prohlížel. Byli to předchozí majitelé a pravděpodobně předkové. Teď už pochopil, že po jeho levici se nachází celá rodová větev, která zacházela až o stovky let zpět. I v těch nejstarších předcích poznával jeho rysy a všichni do jednoho měli stejný pohled, který o sobě nedával nic vědět, ale druhému jako by dokázal prohlédnout skrz jeho duši.

Z nějakého neznámého důvodu mu v mysli vyvstal obraz. Viděl jeho, jak se tu prochází, tiše a pomalu, jako by to bylo to jediné, co má v jeho životě smysl. Viděl, jak si při pomalých krocích detailně prohlíží každý obraz, u posledního skončí a otočí se k oknu, ze kterého se nepřítomným pohledem dívá ven se smutným úsměvem na rtech.

,,Čekal jsem, kdy to tu objevíš," uslyšel znenadání o pár kroků za sebou.

O pár dní dříve by ztuhl nebo sebou cukl, ale teď už si zvykl a hlavně k tomu neměl důvod. Byl to hlas, který by do každého jiného vbodl osten strachu při jeho nenadálem zaznění. I u něj to tak bývalo, jenomže spousta věcí už se od té doby změnila. Od té doby, co narušil blíže jeho osobní prostor, vydržel jeho pohled a neuhnul očima. Co pil jeho krev, vnímal jeho doteky a setrval v jeho objetí. Od té doby poznával v jeho hlase něco, co zaoblilo jeho ostří, mírnilo jeho chlad a měkce ho podbarvovalo. Něhu.

Přestože si jeho přítomnosti předtím nevšiml, nedal to najevo, nepřestal se zkoumáním jednoho z obrazů a dále k němu byl natočený stranou. Zajímalo ho, kam se všichni poděli, rodová historie na téhle zdi podle všech indicií měla sahat možná i do předchozí generace. Nechtělo se mu věřit tomu, že nikdo z nich nežije, když už ne zde, tak někde jinde.

,,Rád by ses zeptal, jak je možné, že jsem tu zbyl jen já, že?"

Neodpověděl, jen k němu obrátil pohled dost dlouhý na to, aby ho utvrdil v jeho domněnce.

,,Budeš mi věřit, když ti řeknu, že i pro mě je to záhadou?" Přestože poznal, jak se zarazil, druhý pokračoval:

,,Na ten den vzpomínám, jako by to bylo jen nedávno. Vstal jsem a na střeše, na kterou jsem ze svého okna viděl, jsem spatřil hejno vran," krátce se odmlčel, ,,Jedna z nich byla bílá. Všechny potom odlétly, protože je vyplašil nějaký zvuk, ale ta jedna zůstala sedět a dívala se mým směrem. Věděla, že o ní vím. Už když jsem scházel dolů, všiml jsem si toho zvláštního strnulého ticha, které bylo všude cítit. Nikoho jsem neviděl. Ten den jsem to tu celé prošel tolikrát, přesto jsem nenašel jediného z nás. Ani náznak toho, že by se někdo z nich chystal tohle místo opustit." Dlouho po tom, co dozněla jeho slova ani jeden z nich nastálé ticho nepřerušil.

,,A... od té doby nikdy?" zeptal se blonďáček tiše. Udělal to velice opatrně, jako by bral do rukou něco moc křehkého. Druhý jen krátce mrkl a zadíval se na jeden z portrétů. Po chvíli očima zase uhnul kamsi jinam.

,,Ne vždy v noci spím. Poprvé od té doby, když jsem zůstal vzhůru a procházel se tu, jsem je potkal," Navzdory obsahu té věty z ní cítil něco, co se mu nelíbilo. Něco, co mělo přijít s dalšími slovy. ,,Ale ne tak, jak jsem doufal, že je uvidím. Ne tak, jak jsem chtěl."

,,Jak..?" Odpovědí mu bylo jen neznatelné zavrtění hlavou.

,,Až jednou nebudeš moct usnout... pochopíš, co jsem tím myslel."



Uvědomil si, že se musí takhle bezcílně převalovat na posteli už několik hodin. Jako kdyby právě ten předešlý rozhovor způsobil, že pro něj bylo vyprázdnit si hlavu od myšlenek, zavřít oči a spát téměř nemožné. Jistě, že to byl ten důvod, co taky jiného by v něm už po delší dobu zahlodalo tolik zvědavosti a napětí? Samozřejmě i svým způsobem bázeň, ale ty první dvě touhy byly silnější. Zvedl oči k oknu, a jelikož se nacházelo na straně východu, na černé obloze se už začaly objevovat šedé skvrny. Přesto bylo do rána ještě hodně daleko.

Vzdal to. Posadil se na posteli, promnul si tvář a vstal. Na sobě měl volné kalhoty a bílé triko s vytahaným límcem a rukávy od stálého nošení, ve kterém spal. Vždycky, když byl večer unavený, našel jeden z mnoha pokojů, který poskytoval postel a byl momentálně nejblíž, a tam přenocoval. Samotného ho překvapilo, že nespěchal s odchodem. Svět venku byl plný neklidu, hluku, spěchu, tlaku, plný ostatních. Zde vstoupil do jiného světa, který nefungoval, ale existoval zcela nezávisle na tom vnějším. Měl svůj vlastní skrytý smysl, který mu stále unikal a ztrácel se v mrazivé kráse a zdánlivé strnulosti. Jako by se tu usadila věčnost právě proto, že čas je na takové místo krátký. A všechno to, co vězelo zde ve vzduchu, měl v sobě i on. Probuzený do ticha, kráčející prázdnotou, veden neznámem, po jehož smyslu pátrá. A který nenalézá. Krásný a ztracený v neskutečnu. Sám.


Zjistil, že stojí, dívá se oknem ven a je ztracený v myšlenkách na něj. Až jednou nebudeš moct usnout... pochopíš, co jsem tím myslel. Odvrátil se od okna a vyšel ven. Jelikož měl oči přivyklé tmě, neměl problém se orientovat. Navíc okny na chodbě hladil mdlým světlem podlahu dorůstající měsíc. Když šel a parkety mu vrzaly pod nohama, vůbec se nedivil pověrčivosti lidí vůči starým domům, hradům a samotám. V noci to tu vypadalo opravdu jinak. Nevyzpytatelně. Kdyby tvrdil, že nemá mráz v zádech, lhal by. Vyšel dveřmi ven a před ním se hned otevřel rozlehlý prostor. Už to tu znal, přesto ale udělal pár kroků k zábradlí, přes které se lehce nahnul. Byl ve čtvrtém patře a za dne by viděl dole až podlahu v přízemí, kterou z většiny pokrýval drahý koberec se symetrickými, ale krásnými vzory. Teď noci se ale všechno pod ním od nižšího patra, než ve kterém byl on sám, ztrácelo v temnotě. Nad ním bylo páté patro a pak už jen zdobný strop. Trhnul sebou, když odněkud uslyšel lupnutí, přesto ale pokračoval v pátrání. Znal tísnivý pocit ze svého dětství, kdy se ty nejděsivnější a nejpodezřelejší zvuky ozývaly v noci. Když byl starší, pochopil, že za to může pouze jeho představivost, zvuky jsou pořád stejné, jen je ve dne nevnímáme tak, jako v noci v úplném tichu, protože stále něco děláme, nebo někdo jinde něco dělá. Jenomže tady nebyl u sebe doma. Neměl ponětí, kolik zákoutí ještě nenavštívil, čeho všeho si ještě nevšiml. Tady to bylo všechno možné, jenom ne všední jako jeho domov a vůbec celé prostředí okolo, celý svět, ve kterém dosud žil.

V myšlenkách se zatoulal až do labyrintu třetího patra, který už ale zčásti znal. Uvědomil si, že už jen bezcílně nebloudí, že míří na místo, kde spolu před několika hodinami mluvili. Uvědomil si, že tam chce jít, že ho tam něco podvědomě táhne. Už po prvních vteřinách, co vešel a procházel od jednoho obrazu k druhému, si všiml, že něco není v pořádku. Ty první, ze kterých se tím zvláštním druhem pohledu dívali nejstarší předci, vypadaly přesně tak, jako za bílého dne. Když ale postupoval dál k těm mladším, všiml si, že na některých z nich daná osoba zkrátka není. Uprostřed byl jen obrys nepomalovaného plátna a jemně tónované pozadí. Jak docházel k místu, kde ještě před pár hodinami stál s ním, čímdál víc portrétů chybělo.

Studoval nedotčené plátno, které tam po osobě zbylo. Skoro, jako by se někam rozhodla odejít, ale brzy se pak zase vrátit na své místo. Nad touto poslední myšlenkou se pozastavil. Vrazilo do něj uvědomění tak ryze děsivé, že ztuhl. Když se potom odvrátil od obrazu a svůj pohled přesunul do chodby ke dveřím ven, jeho domněnka, jejímž odmítáním se až do poslední chvíle utěšoval, se potvrdila. Krve by se v něm nedořezal. Byl ale v takovém šoku, že se nemohl ani pohnout, aby utekl, ani vykřiknout. Tělo mu vypovědělo službu díky mozku, který danou skutečnost stále nedokázal vstřebat.

Už při prvním pohledu by bylo jasné každému, že to, co vidí, nepatří do této reality. Že vidí existenci, která pendluje mezi realitami a nedokáže se usadit ani v jedné z nich. Něco jí v tom zabraňuje, něco jí to zakazuje. Člen rodu se opíral zády o rám dveří, které bylo skrz něj možno zahlédnout. Byl napůl průhledný, viděl přes něj zábradlí a podlahu venku. Přesto ale jeho postoj nepůsobil nijak ležérně. Jen ho sledoval s neutrálním výrazem, možná, že koutky byly nepatrně zvednuté. Nepochybně v očích bylo to cosi, co měli společného naprosto všichni... dosud žijícího zde nevyjímaje. Díval se skrz něj, prohlížel až na samotné dno, svlékl ho do naha, celou skořápku lidského bytí obrátil naruby, kde se mu obnažená a bezbranná duše vyjevila v celé své kráse a plachosti. Tohle všechno mu ale bylo zbytečné, protože ji nemohl uchopit. Nedokázal to. Zdejší realita ho odmítala a to bylo odpovědí na jeho nezdar. Už sem nepatřil, tento svět ho zavrhl, a proto nemohl mít žádný vliv na naprosto nic. Zdálo se, že to dobře věděl, a tak za krátkou dobu přestal se zkoumáním. Jen krátce mrkl a blonďáček měl pocit, že pohnul jedním koutkem úst. A pak, jako by si na něco vzpomněl, obrátil pohled a zmizel dvěřmi pryč.

Když stále ještě nedokázal pochopit to, co viděl, vzdal to. Tělo ho konečně začalo poslouchat a on se jako ve snách vydal jiným východem ven z této chodby. Dostal se do pátého patra, ani nevěděl jak. Uvědomil si to, když najednou vyšel z jedněch z desítky dveří a opět se objevil u zábradlí, přes které viděl dolů do temnoty. Zhluboka se nadechl, aby zmírnil svůj šok. Moc se mu to nedařilo a přistihl se, jak se přerývavě nadechuje a vydechuje a u toho zírá do stropu. Neměl se otáčet, nikdy to neměl dělat. Přízrak byl od něho sotva tři kroky daleko. Jestli to byl ten samý, který potkal u obrazů, nebo tentokrát nějaký jiný, to bylo záhadou. Lekl se a jeho ruce jen projely prázdnotou, když se ho díky obrannému reflexu snažil odstrčit. Nohy se konečně rozhodly spolupracovat s jeho mozkem a o chvíli později se vnímal, jak za sebou přirazil dveře v nějaké přechodné místnosti, do které utekl. Další obranný reflex, naprosto zbytečný. Kdyby přízrak chtěl, bezstarostně dveřmi, jakožto hmotnou překážkou, propluje.

Začínal toužit vidět protentokrát někoho živého, z masa a kostí, někoho, kdo patří do téhle reality a je pro něj alespoň dlouhodobým útočištěm, nikoliv přechodným bodem. Znal řešení myšlenky snad dřív než ho napadla. Je tu jen jedna možnost, jedna jediná. Někdy je volba opravdu jednoduchá. Zvlášť, když nemáte na výběr. Jestli v tuhle dobu spal, muselo ho práskutí dveřmi určitě vzbudit.

Věděl o pokojích, kde se pravidelně zdržuje, neměl však jistotu, kde spí. Pokud vůbec spí. Možná, že ho v prostorách nenajde vůbec. Po paměti si vybral dveře v přechodném pokoji, které ho navedly do spojovací chodby podobné té s obrazy. Narozdíl od ní byla ale stěna, na které nebyla okna, holá z hladkého tmavého dřeva. Zahnul doleva a měl pocit, že v periferním vidění zahlédl ve vedlejší místnosti další přízrak, který přecházel od židle ke krbu. Nedíval se tam a snažil se skutečnost z hlavy naprosto vytěsnit.

Měl štěstí. Zanedlouho ho opravdu našel. Z nějakého nepchopitelného důvodu vycítil místnost, ve které je, a tak zpomalil chůzi, ze zvyku dvakrát klouby prstů ťukl na malinko pootevřené dveře a opatrně vstoupil. Byl v posteli, ale nespal. Zády se opíral o umně vyřezanou pelest z tmavého dřeva a hleděl do neurčita. To, že se nejednalo o sochu, kterou vytesaly ruce s citem pro eleganci a krásu, ale o živou bytost, prozrazovalo občasné mrknutí. Byl tomu rád, ještě nikdy jako teď, nepotřeboval tolik vidět živou bytost. Vypadal, jako by si byl moc dobře vědom toho, co se tu před chvílí odehrálo, a stále ještě odehrává. Až po chvíli na něj pohlédl. I kdyby si tisíckrát myslel, že si na tyhle okamžiky zvykl, uvědomí si pak, jak se mýlil ve chvíli, kdy doopravdy přišly. Navzdory ledovým krystalkům v jeho očích, nepatrně zvednuté koutky tenkých rtů vytvářely dohromady s bezchybně a ostře řezanými rysy tváře nádherný, a přeci jen trochu smutný obraz. Ty jsi nevěděl, a já ano. Teď už víme oba, cítil z jeho pohledu.

Nevěděl, jak dlouhá doba uplynula mezitím, co ani jeden z nich nic neřekl. Tak, jako čas byl krátký na tohle místo, slova byla krátká na vyjádření pocitů v této chvíli.

,,Jaké to bylo... vidět je takhle?" zeptal se blonďáček. Jeho hlas balancoval někde mezi šepotem tichým tónem. Opět bral do rukou velmi křehkou věc. Druhý mu odpověděl podobně tiše. Tato doba nepatřila zvukům a hovorům všedního dne. Patřila zvukům neznámým, hovorům, které my nikdy nedokážeme zaslechnout, protože jsme jen lidé. Hlasy a ruch dne se před nimi stahovaly do ústraní.

,,Nebyl jsem šťastný. Zpočátku. Ale potom jsem pochopil, jak nešťastní musí být oni. Jsou tu, protože nemůžou odejít. Je snad jejich údělem věčně bloudit? Jak rád bych jim pomohl to zjistit," odmlčel se a zadíval se z okna na kotouč měsíce. ,,Jenomže po nějaké době jsem nemohl udělat nic jiného, než smířit se s tím, že to nedokážu." Při posledních třech slovech k němu opět zvedl pohled. Míval problémy v něm cokoliv vyčíst, ale jen na tu krátkou dobu v nich zahlédl tak čirou bezmoc, že i ve stínu smíření ho z ní bodlo u srdce. Z jakéhosi zvláštního pohnutí ho cosi přinutilo posadit se k němu na kraj postele. Vysloužil si za to dotek na tváři, krátké pohlazení lícní kosti bříškem palce.

,,Zajímáš je, protože tě tu nikdy neviděli. Neublíží ti."

Ani to, že se mu z jeho doteků tajil dech, se nezměnilo. Opět se v něm nevědomky odněkud vzala chuť propadnout tomu podmanivému pocitu. Bylo mu přesně jako tehdy těsně před tím, než v jeho objetí ochutnal jeho krev, poprvé poznal jeho dotek a zemřel by pro další.

Poznal to, a proto nestahoval ruku zpět. Dál ho palcem hladil po tváři a pak bříška prstů pozvolna přesunul na zátylek, kde mu začínaly vlasy. Vjel do nich, ale jen lehce a ve své dlani vyvinul nepatrný tlak. Blonďáček porozuměl okamžitě, když druhý použil svou volnou ruku, aby si ho k sobě za pas přitáhl blíž. Lehl si k němu a hlavu si položil na jeho hruď a vnímal jeho doteky s příjemným pocitem absolutního uklidnění, který v něm rostl s každým dalším.

,,Máš strach?" Možná se mu to jen zdálo, ale slyšel v jeho hlase úsměv. Nedokázal odpovědět. Ale ve chvíli, kdy stál jen pár kroků od podivné bytosti, bezpečně se rozhodně necítil. Zaslechl jeho tichý smích. Byl to vůbec první citoslovce, který kdy vydal a zněl jako předení velké šelmy. Trval ale jen velmi krátkou chvíli.

Ležel s hlavou na polštáři a on vedle něj ležel na boku. Nechal jeho prsty hrát si s jeho vlasy a i přes zavřené oči vnímal jeho úsměv a pohled, jehož led rozehřála něha. Najednou ho na tváři zalechtaly jeho vlasy a pocítil jeho přítomnost hodně, opravdu hodně blízko. Neotvíral oči, ale uvědomil si svůj vlastní neutrální výraz, jak ztuhl, když si nebyl jistý tím, co mělo přijít. Ucítil, jak své rty otřel o ty jeho a pak vlhký dotek jazyka mezi svými. Skoro jako by se ptal na povolení. A dostal ho.


Jestli byl za tu dobu, co uvízl na takovém místě, nejistý z toho, že ho jeho tělo neposlouchá, v tomto případě to byla i mysl, která ho nechala napospas zmatku uvnitř sebe, který se v něm divoce rval, zaobalený do bázlivě se chvějící touhy, která se zdráhala vyjít na povrch té druhé, podmanivé a nekompromisní. Nakonec neměla na výběr, neměla šanci bránit se. Vlastně ani nechtěla. Zábrany rozumu zmizely, okovy, které ji svíraly, se rozpadly.

To, co právě teď prožíval, ho rozechvívalo vzrušením, ale zároveň mu to připadalo tak neskutečné, jako by se to odehrávalo v jiné realitě, najednou si připadal stejně jako ty bytosti, co pendlují mezi světem živých a tím na druhé straně a nemohou se usadit. Byl mimo sebe, vnímal jen doteky a jejich rostoucí naléhavost. Jako by i sama místnost se naplnila touhou jednoho i druhého, každou nějakým způsobem jinou, ale podnícenou tím stejným. Ztratila svou strnulost jejich lapáním po dechu a blonďáčkovým sténáním. Slastně se pod ním svíjel a oplácel mu polibky jeho péči. Přál si, aby nikdy nekončily jeho doteky a všechno ostatní s tím spojené. Zemřel by pro další stejně jako tehdy.


Když ráno po té noci otevřel oči, ještě dřív, než pocítil silné znepokojení, ho vzpomínka v jeho mysli předstihla. Vzápětí se mu vybavil celý její průběh od začátku až do konce i s těmi nejmenšími podrobnostmi. Od děsivého sektání s přízraky až po... cítil, že se mu vkrádá horko do tváří.

,,Můžeš teď spát u mě. Když budeš chtít." Hlas byl tlumený a jeho melodie byla jako pohlazení, takže se nelekl. Ucítil jeho prsty ve svých vlasech, jak jimi jemně projíždí, pak na zátylku, z čehož ho příjemně zamrazilo. Pokračovaly níž na bok, kde si ho pak rovnou zezadu přitáhl k sobě. Neotáčel se, jen zavřel oči a ještě chvíli vychutnával jeho blízkost. Bylo skoro k neuvěření, jak moc se proměnil jeho vztah k němu. Bázlivá fascinace a úcta sice neodešla, jen byla obohacena o něco jiného. A jako by právě to něco dávalo vztahu k němu dokonalé sjednocení, omlouvalo jeho pohnutky a nutkání a zároveň ho stavělo do velmi zvláštní role ve velmi zvláštní situaci. Byl na místě, kde čas přestal mít rozhodující úlohu a význam. Na místě, které řídil průběh něčeho docela jiného a on toužil přijít na to, čeho. Jediný, kdo mu k tomu mohl dát klíč, byl on. Nakonec možná přeci jen to sjednocení bylo otázkou času. Nebo je i on beznadějně chycen v tomto přechodném bodě mezi bytím a smrtí? Říkal přece, že by byl rád, kdyby bloudícím duším pomohl najít cestu, kudy mají jít. Proč nezmizel s ostatními? Kým vůbec je? Má snad úlohu strážce, jakožto jediné živé bytosti, která přebývá na pozemcích tohoto sídla? Jednou se ho zeptá na všechny otázky, které ho pálí na jazyku. Jednou. Cítil ale, že na to přijde vhodnější doba, než teď.

Přes den se opět potuloval po rozlehlých komnatách. Raději se vyhnul chodbě s podobiznami, sám nevěděl, proč. Stále bylo spoustu nového ke zkoumání. Vždycky se našel úsek sídla, nebo chodba, kterou přehlédl. Svět tam venku, to, jak fungoval, všechny ty dráhy dopravy, města, ve kterých byl a která znal, všechno mu to připadalo jako sen. Musel se dokonce na chvíli zamyslet, co ho přinutilo odejít z domu. Trvalo mu dlouho, než si uvědomil, jaký důvod měl. Měl pocit, jako by nedělal nic z vlastní vůle. Jako by plnil věci jen proto, že ostatní to tak chtěli. Nevěděl ani, jestli cestu, kterou si vybral a školu, kterou studuje, opravdu studovat chce. Hnal se za věcmi, o kterých postupně čímdál méně přemýšlel, proč je dělá. Připadal si jako loutka společnosti. Kterými jsou vlastně všichni. Finančně na tom nebyl nijak špatně, rodina ho zajišťovala, dokonce měl i skupinu lidí, které by mohl podle všeho nazývat přáteli, a do které patřil. To nutkání přišlo jako náraz, který ho přiměl sbalit si nejnutnější věci a zkrátka odejít. Vzkaz s nevinnou lží nechal na stole, aby zbytečně nestrachoval rodinu a neměl nějaké potíže. Napsal celkem přesnou dobu, po kterou bude pryč, ale už ve chvíli, kdy to psal, věděl, že sám neví, kdy se vrátí. Chtěl odejít, protože ho napadlo, že by pak mohl vidět věci z jiné perspektivy. Že by se rozšířil jeho pohled na věc, viděl by potom věci, které jsou opravdu důležité, zbavil by se života v omezené krabičce a udělal si v hlavě pořádek. Vyšel by z denního stereotypu, narušil pravidla, kterými se celý život řídil. Kterými ho přiměli se řídit, takže už vlastně nepřemýšlel o jejich správnosti, nebylo proč.

Když si uvědomil, jak horečnatě musel lovit ve své paměti, aby našel důvod, proč se nachází daleko mimo domov na místě, kam ho to přivedlo zkrátka z nálady a které si vybral kvůli tomu, jak tajuplně a zajímavě vypadá, napadlo ho, že tohle místo jaksi způsobuje u člověka blednutí vzpomínek na to, co bylo, než sem přišel. Obrovské sídlo v gotickém stylu za městem, které neznal, na místě, kde nikdy nebyl. Vymykalo se všemu obvyklému a stereotypnímu, co kdy viděl, zažil, a v čem žil. Vlastně ani netoužil po nějakém exotickém stylu života, extrémech, nebo být obklopen neobvyklými věcmi. Jediné, co si přál, bylo vidět víc, vyjít z únavného koloběhu dnů ven. Tehdy to byl první den, kdy byl pryč a stále u něj přetrvávala vzdorovitá nálada. Možná proto ho to spíš upoutalo k takovému místu, místo toho, aby si šel sednout do zapadlé hospody na náměstí a tiše vnímal ten uvolňující pocit nezávislosti někde u baru. Vzpomínal na honosnou bránu, která nebyla ani zavřená, ale pootevřená na šířku dvou kroků. Jako by říkala: ,,Vstup pokud chceš, odejdi, pokud ne. Vlastně by bylo lepší, kdybys odešel." Na dvou sloupcích křídel brány roztahovaly svá křídla dvě sochy havranů. Ruce, které je sochaly, musely mít obrovský cit pro kouzlo okamžiku. Havrani byli zachyceni ve chvíli, kdy se odlepovali od země. Navždy uvězněni v kamenné podobě. Navždy ponecháni okamžiku mezi nebem a zemí. Stejně jako přízraky, které neslyšně klouzaly vzduchem v prostorách sídla.

Šel dál, kam ho nohy nesly, duchem ztracen ve vzpomínkách, že si ani neuvědomoval cestu. Vybavil se mu okamžik, kdy vešel na pozemek a pohled mu padl na kamennou fontánu. Byla už dávno vyschlá. Rysy sochy, která seděla na podstavci, už dávno ohlodal zub času, ale to dílu rozhodně neubíralo na kráse. Spíše naopak. Tady bylo všechno podivně tiché. Strnulé a starobylé. Ve chvíli, kdy vešel branou, okolní svět zůstal daleko za ním. Socha hleděla do nekonečných dálek v sedu s vahou částečně přenesenou na levé stehno s nohama u sebe volně spuštěnýma dolů, dlaněmi se opírala o hranu podstavce a působila stejným dojmem jako ti dva havrani. Jako by toužila uniknout z tohoto místa, ale někdo ji nechal ztvrdnout na kámen. I když byla nádherným dílem, pocítil z ní pachuť smutku a beznaděje. Byl to anděl s podobou půvabné dívky zahalené do lehkého přiléhavého šatu. Měl jen jedno křídlo, roztažené touhou zmizet. Nebo se mu to možná jen zdálo. Možná to byly jen obyčejné sochy, krásná umělecká díla. Třeba to způsobuje jeho momentální nálada, že v nich vidí takovéhle věci a má z nich takový pocit. Obešel vyprahlou fontánu a vystoupal po pár schůdkách nahoru k obrovským těžkým vstupním dveřím vsazeným v lomeném oblouku. Zkusmo vzal za kliku. Byl si skoro jistý, že dovnitř se nedostane. Už tak se divil, že když je brána otevřená, není pozemek nijak poznamenaný od vandalů a jiných pochybných existencí. Ale pravdou bylo, že zdejší lokalita byla hodně malým městečkem, kde žila spíše starší generace. Mladí se na takových místech nezdržují. Zmizí studovat, co nejdříve to jde, přesouvají se do velkých měst.

Překvapilo ho, jak lehce šly dveře otevřít. Samozřejmě, že musel trochu zabrat, byly dost těžké, ale nebylo to něco, co by nezvládl. Až když nechal oči přivyknout šeru, uvědomil si, jak je prostor obrovský. Všechno bylo tak honosné, těžké a velkolepé, umně a vkusně vyrobené. Před ním nahoru ubíhalo hladké schodiště z bílého mramoru, které uprostřed pokrýval červený pás koberce. U jeho ústí, kde začínalo zábradlí, byl na sloupku každé strany velký svícen. Teď nebyly zrovna zapálené, ale určitě se tak dříve pravidelně stávalo, jelikož byly pokryté zaschlými nánosy vosku, který se táhl až k jejich podstavcům. Celá podlaha byla z bílého mramoru. Kdyby vystoupal nahoru, vstoupil by do další prostory, která byla pravděpodobně oddělená od předsálí, kde se momentálně nacházel. Stěny byly holé, ale když zaklonil hlavu, naskytl se mu pohled na starobylý křišťálový lustr složený z několika pater a přímo obřích rozměrů. Skoro se lekl, protože působil dojmem, jako by na něj měl každou chvíli spadnout. Když se odhodlal pokračovat dál dovnitř, měl najednou provinilý pocit, jako by se sem vloupal. Nebylo by lepší odsud odejít? Určitě to tu někomu patří. Vejít jen tak na cizí pozemek a do cizí budovy je rozhodně trestné. Proč ho ale jeho majitel neušetří zvědavým slídilům tím, že prostě nezamkne bránu? Tohle mu nešlo na rozum. Možná, že se tu konají prohlídky, ale neviděl žádný rozpis časů, turisty, ani výdej lístků. A že by bylo na co se dívat a co fotit. To následovala myšlenka, kterou se doteď raději moc nechtěl zaobírat. Lidé sem nechodí. Je možné, že se tomuto místu vyhýbají? Ještě nedošel ani do půlky, když ho přemohla zvědavost pro další pohled na všechno z větší výšky. Otočil se a znovu vše studoval. Symetrické, ale krásné ornamenty na vnitřní straně vstupních dveří byly vtepané do tmavého kovu. Nad nimi propouštěla tři okna v lomeném oblouku dovnitř lom paprsků slunečního světla. Když se na ně soustředil, zahlédl v nich poletovat částice prachu. Prostřední okno bylo o něco větší, než ta postranní dvě. Všechna byla poskládaná z malých tabulek a tvořila dokonalou mozaiku rozličných tvarů. Nevěděl, jak dlouho tam stál a díval se na ten fascinující obraz. Pak se otočil a spatřil jeho, jak stojí nahoře na prvním schodu s jednou rukou lehce položenou na zábradlí a neznatelným úsměvem na tváři. Bytost z jiného světa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama