Bílá vrána -00-

9. srpna 2016 v 15:55 | M.S. |  Bílá vrána


-00-



Mrtvé ticho, které nastalo pak, bylo téměř hmatatelné. Rezonovalo nevyřčeným koncem věty, ale i otázky, která ho už dlouhé dny tak pálila na jazyku. Chodbou se přes poničené okenní tabulky linulo mdlé světlo zataženého dne. Prodlužovalo stíny a halilo okolí do ocelové šedi.

V té chvíli vypadal ještě víc jako bytost z jiného světa, krásné, i strach nahánějící zjevení. Přesto ale zároveň plné jakési vnitřní prázdnoty, která pro něj byla něčím tak neznámým a děsivým, že mu z toho po zádech přejel prst mrazu. Zas a znovu si ji uvědomoval, když tu před ním opět stál, tak neuvěřitelně blízko. I délka dvou kroků pro něj byla něco, co ho donutilo strnout a na chvíli zapomenout dýchat. On na rozdíl od něj oplýval ledovým klidem, v tu chvíli nehybný, chladný a krásný jako mramorová socha. Koutky měl nepatrně zvednuté do jeho obvyklého úsměvu, který byl jen rysem mramorové sochy, neměnný, bez pocitu, jen nekonečně trvající umně vyrytou mimikou do bezchybné tváře.

Pak pohnul rukou. Socha ožila. Instinktivně se zachvěl, když vtom zjistil, že pohyb nesměřuje k němu, ale kupodivu k nejbližší rozbité okenní tabuli. Bez toho, aby z něj spouštěl pohled, uchopil mezi prsty ostrou vyčnívající hranu a jediným trhnutím zápěstí odlomil kus skla. Ozval se krátký tříštivý zvuk. Rozlehl se ozvěnou ztichlé chodby, která jen podtrhovala všudypřítomnou strnulost. Stále obezřetně sledoval, kam ruka, která teď držela podlouhlý kus střepu, putuje, a s nepříjemnou obavou zpozoroval druhou, která se také pohnula směrem k té první. Rázem mu došel smysl konání, když druhá ruka nastavila ostré hraně střepu svou vnitřní stranu zápěstí. Celé to udělal tak samozřejmě, tak naprosto klidně, jako by to byla zcela všední záležitost.

Překvapeně hlesl a zalapal po dechu. Jeho lehký úsměv a způsob, jakým mu oplácel pohled, se nezměnil, ani když bodl a hrana projela kůží jako máslem. Zdálo se dokonce, že se to celé děje mimo něj, že on není ten, kdo bodl a byl zraněn. Z rány se vyvalila krev temná jako hřích, prudká jako dlouho potlačovaný pocit. Hanila jeho bělostnou pokožku a s tichým pleskáním kapala na podlahu s popraskanou dlažbou. Stále na něj upřeně hleděl, jako by o něčem dlouze přemýšlel. Skoro jako by nehleděl na něj, ale skrz něj. Znovu ho zamrazilo. A pak zase, když viděl, jak jako by ztratil cit v ruce, která držela střep a nechal ho samovolně vyklouznout z prstů. Třesknutí se silně odrazilo v ozvěně od stěn, ale v jeho uších znělo podivně tupě. Něco v jeho hlavě na něj křičelo, aby utekl. Možná by tak i učinil, kdyby ho jeho tělo poslouchalo. Nemohl se hnout, nohy měl jako zapuštěné do země.

Až když k němu pomalu natáhl zkrvavenou ruku, polekaně ucouvl. I druhá se mírně zvedla a natočila dlaní směrem k němu. Vypadalo to, jako by ho chtěl obejmout, dokonce měl pocit, jako by se mu v tu chvíli zalesklo v očích něco vřelého. Ucouvl ještě o další krok… a pak si vzpomněl na otázku. Na otázku, která právě teď rezonovala vzduchem, která právě teď byla tak blízko odpovědi a jako by věděla, že už nikdy nebude, tlačila ho zevnitř do hrudi, doslova se drala jeho ústy ven. Nezeptal se on, to ona se nechala slyšet násilím. Přestože vylétla jako pták dlouho držený v kleci, podařilo se mu její dychtivost ovládnout.

,,My... už jsme se jednou setkali, že?" slyšel sám sebe, jako by to byl hlas někoho jiného.

Nic se nezměnilo. Nikdo z nich se nepohnul, nikdo z nich nic neřekl. On zůstal tak, jak byl, s napůl rozevřenou náručí, se zvětšující se kaluží krve na podlaze pod jeho rukou. To, jak děsivý to byl pohled, se snažil nepřipouštět si do myšlenek. Otázka stále létala ve vzduchu, od stěny ke stěně jako splašený pták hledající cestu ven.

Ale odpověď nepřišla v podobě slov. Vrazila do něj zčistajasna jako uvědomění a projela jím od hlavy k patě. Přišla náhle jako vnuknutí, jasná jako příkaz. Abstraktní jako pocit, přirozená jako instinkt. Jeho tělo ji vyslyšelo a podlehlo jí, jeho mysl ztratila samu sebe. Nepamatoval si, kdy učinil těch pár kroků. Nepamatoval si, kdy se tak rozhodl. Vnímal jen jeho náruč, která se kolem něj sevřela, jeho prsty ve svých vlasech. Cítil rudou mazlavou tekutinu na svých rtech a po hmatu si uvědomil, že křečovitě svírá jeho ruku a jazykem slízává a polyká horkou krev.

Dlouho nemohl přestat, nedokázal to. Dokud nezaregistroval, že druhý, opřený zády o stěnu, klouže k zemi. Nebylo se čemu divit, normální člověk by už měl vykrvácet. Stále setrvával v jeho objetí. Uvědomění odešlo stejně nečekaně, jako přišlo a on odtáhl ušpiněné rty od rudě zbroceného předloktí. Pohlédl mu do očí. Zdálo se mu to, nebo v nich spatřil něco vzdáleně podobného dojetí? Každopádně se pohled změnil z chladného ledu na něco měkce přívětivého.

Jedna z posledních věcí, kterou vnímal, bylo, že mu palcem něžně setřel krvavou šmouhu nad horním rtem.

,,Myslím, že odpověď už znáš." Zazněl jeho hlas jako z jiného světa.

Pak už si nic nepamatoval. Nikdo z nich.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama