Srpen 2016

Zmrzlá touha

23. srpna 2016 v 23:16 | M.S. |  My screams in the dark

Cítím, jak se ochlazuje,
Strnulost v místech, kde ses mě dotknul.
Jak se mi v žilách mění krev v led
a tvoje slova, tehdy sladký jak med,
co's mi mazal kolem pusy.


Podivně se roztahuje
ta prázdnota v hrudi, jako bys mě bodnul.
Tvoje doteky a sliny mění se v led.
Pronikaj do mě a tráví mě jak jed,
co dá vzniknout hnijící směsi


Zkouším to naposled, dřív, než zmrznu.
Narazím obláčky dechu na sklo tvého mlčení.
Jen znovu, déle a víc nahlas, než usnu.
Tuhnoucí dech mě zavírá do ledového vězení,
Zavřel jsi mě na dlouhý časy.


V ostrém chladu, i ve ztěžklém dusnu
umlčím svoje touhy, ať neslyším jejich vrčení.
Navždy, i na chvíli jejich žár jim uzmu.
Položím se na záda v ledovém poli zhrzení,
kde zmrzly všechny klasy.


Zima.
Mlčíš, a já usínám.
Staří známí, stíny mé samoty, které opět nacházím.
Mlčíš, a já vzpomínám.
Zdravím je, vstanu a z ledového vězení odcházím.
S nima.


Tep

23. srpna 2016 v 22:03 | M.S. |  My thoughts
Sáhnu si na hrdlo a prsty nahmatám obě tepny. Přistihnu se, jak nepochopitelně přemýšlím nad tím, jak snadné by bylo utnout to tepající odpočítávadlo. Ale pak jen stahnu ruku ze svého krku, zavrtím hlavou a snažím se přesvědčit sama sebe, že je tu někdo, kdo to nechce. A pak na to zapomenu jen, aby to přišlo za nějakou dobu znovu.

Bílá vrána -02-

9. srpna 2016 v 16:08 | M.S. |  Bílá vrána


-02-



Zahrada byla rozlehlou plochou z většiny pohřbenou přerostlou trávou, plevelem a keři. Jejich kořeny už dávno pronikly místy určenými k procházení. Místo, kde končila zeleň a začínala cesta, už nebylo k rozpoznání, pokud by návštěvník nebyl výjimečně pozorný.

Blonďáček prošel mezi zbytky kovového oplocení, do kterého se dávala rez. Kráčel po hlavní cestě, která byla ještě velmi snadno rozpoznatelná díky vysypané zemině a obloukům z ovíjivých rostlin, z nichž visely šlahouny až k zemi, takže si musel občas pomoct rukama, aby se mu neotíraly o tváře. Došel k ruinám malého altánku, který už byl v nenávratném obléhání břečťanu. Vprostřed bylo umělé jezírko, které už pochopitelně dávno vyschlo. Dno bylo velmi mělké. Kdyby na něj vstoupil, voda by mu byla sahala ani ne po kotníky.

Cukl sebou, když ticho prořízl náhlý ostrý zvuk pleskání křídel. Velký pták se usadil na jedné z ruin porostlých lišejníkem a nepokojně zamával křídly. Byl bílý jako sníh, otevřel dlouhý a hrozivý zobák, aby pronikavě zakrákal. Upíral na něj bledé oči jako korálky. Byly podivně prázdné. Dívaly se, a přitom neviděly. Naklonil hlavu na stranu. Blonďáček opětoval jeho pohled, zamrzlý v pohybu. Na ten den vzpomínám, jako by to bylo jen nedávno. Vstal jsem, a na střeše, na kterou jsem ze svého okna viděl, jsem spatřil hejno vran. Jedna z nich byla bílá. Zběsilé myšlenky a citové vjemy se v jeho hlavě opět chystaly k boji. Aby tomu předešel, nastoupil na jejich místo samovolně obranný mechanismus. Popošel ke zvířeti blíž, ale pták opět mohutnými křídly rozvířil vzduch a poodlétl o jeden z kamenů dál. Zůstal stát na místě se zvláštním tušením. Situace, která nastala, mu připadala jako znamení, které cosi seslalo sem v podobě bílého ptáka. Obraz minulosti, který přišel navštívit dnešní ráno. Ani jeden z nich se nepohnul a atmosféra podivně přízračné strnulosti mezi nimi houstla. Nakonec ji přerušila vrána, která odlétla pryč. Doprovázel ji pohledem, jako by podle její dráhy mohl zjistit, odkud se příště bude vracet. Zmizela za střechou sídla. Skoro si byl jistý, že se vrátila zpět do minulosti.

Otočil se zpět po cestě do sídla. Cosi chladivého mu dopadlo za krk. Uvědomil si, že to byla jedna z prvních kapek deště, který začal tečkovat vyschlé kameny okolo něj. Vzduch byl dnes dusný, byl rád, že se tím trochu pročistí. Odešel se schovat pod ozdobné pilíře venkovní chodby, když déšť nabíral na intenzitě, a vrátil se zpět dovnitř. Mezitím se obloha zatáhla se zaslechl zvuk hromu, který rezonoval masivními stěnami a vysokým stropem. V podvědomí ho opět postrčilo ono zvláštní vnuknutí, které způsobilo, že z bezcílné cesty se stal poněkud rozhodnější krok. Jeho mozek však stále ještě nepostřehl, že podvědomí automaticky vybralo směr, kudy se jeho cesta bude stáčet. Věděl, a zároveň nevěděl, kam jde. Naproti tomu v sobě necítil žádný zmatek.

Našel ho v jedné z místností s vyhaslým krbem sedět u okna skládajícího se z malých sklíček mozaiky, jimiž dopadalo světlo ocelově šedého dne na jeho bledou kůži. Zaznamenal jeho přítomnost, aniž by se pohnul. Dlouho nebylo slyšet nic jiného než kapky bubnující zvenku na sklo. Lom pochmurného světla zataženého dne se zvláštně odrážel v jeho duhovkách. Celkový pohled na něj působil nádherně, stejně jako strašidelně.

Když blonďáček váhavě popošel o pár kroků blíž, obrátil k němu svou nečitelnou tvář orámovanou prameny vlasů barvy stříbra s obvyklým skoro neznatelným úsměvem na rtech. Nikdy si nezvyknu.

,,Viděl jsem ji." Jeho tlumený hlas zvláštně zaskřípal, jak měl sucho v ústech. Polkl a zkusil to znovu: ,,Viděl jsem ji... bílou vránu." Stěny a zčernalá ústa krbu pohltila jeho hlas. Měl pocit, jako by se k němu teď vracel zpátky z různých koutů místnosti. Marně hledal změnu v jeho výrazu, sebemenší pohyb jediného mimického svalu. Skoro na chvíli zapochyboval, jestli mu správně rozuměl. Dokonce stočil pohled zpět k deštivé obloze, pravděpodobně oddán vlastním myšlenkám. Je v nich ztracen, bloudí nekonečným lesem plným stínů? Nebo mají jeho myšlenky formu uspořádaných polic svazků, mezi kterými kráčí, někdy vytáhne tu, po chvíli zas onu, podle toho, co ho zrovna zajímá?

Nevěděl, kdy se tak rozhodl, ale najednou stál přímo proti němu a zeshora shlížel na jeho výraz. Jako by se chtěl přesvědčit, že mu neunikl žádný skrytý význam. Vypadalo to, jako by se druhý snažil co nejvíc natáhnout tu chvíli mezi tím, kdy mu pohled opětuje. Jestli proto, aby zvýšil jeho napětí nebo proto, že se chtěl vyhnout odpovědi, to nevěděl. Ta chvíle ale později stejně přišla, nečekaná jako vždy. Byl pohlcem pohledem modře a zeleně žíhaných očí, zúžené panenky jako by pronikaly až na samotné dno jeho duše. Vzpomněl si na tu noc, kdy hleděl přízraku do tváře. Tyhle oči nepatří lidské bytosti o nic míň. Přesto měl pocit, že se utopí v jejich hloubkách. Mladší mrkl a odvrátil pohled. Potom mu ho znovu oplatil, jako by k něčemu sbíral sílu.

,,Jak... je to dlouho?" zeptal se opatrně, téměř na hranici slyšitelnosti.

Teď to byl on, kdo mrkl. Pohyb víček byl ale o něco pomalejší, než u blonďáčka. Byl to způsob, který ho na jedno zabušení srdce znepokojil. Zdálo se mu, že dokonce neznatelně zavrtěl hlavou.

,,Sám nevím," odpověděl mu stejně tiše. Z toho, jak byla ta dvě slova pronesena, ale pocítil dotek melancholie, smutku, který ho až bolel. ,,Záleží na tom?"

Dál visel na jeho tváři, jako by hledal odpověď. Co mám říct? Druhý se pousmál, jeho oči však zůstaly chladné.

,,Tak vidíš. A ode mě čekáš, že to budu vědět?" Dřív, než mohl blonďáček přemýšlet nad odpovědí, zvedl se z křesla a odkráčel. Nechal ho jít.



Setkal se s ním znovu ve snu. Za tu dobu, co zde byl, už prošel desítky místností a chodeb tohoto sídla. V této se však nacházel poprvé. Byla prosvětlena díky velkému množství oken ve tvaru lomeného oblouku, vsazených v masivní zdi. Zatažená obloha mu připadala mnohem zářivější, než kdyby byla bez mráčku. Způsobovala tak až podivně obrovský kontrast mezi tmavou zdí, která se zdála skoro černá v porovnání se světlem dne, které pronikalo oknem na podlahu a protahovalo se až na protější stěnu. Všechny věci ve stínu jako by polil zvláštní lepkavý černý sliz.

Jako první ho upoutal náhlý zvuk. Ostrý a naléhavý, rozzlobený a zoufalý zároveň. Na stole stála klec, proti jejímž mřížím divoce bila křídla velkého ptáka, bílého jako sníh. Klec byla uměleckým dílem, černá kovaná kopule s ozdobnými prvky. Živý tvor v ní však nevypadal, že by to hodlal ocenit. Některá pírka unikla mezerou v mřížích z klece ven, snášela se každé jinou dráhou pohybu na zem, kam později nehlučně dopadla. Spirálovitý pohyb pírek se zdál tak pokojný a smířený oproti tvoru, který sem tam dotčeně vřískl a pak utichl, jen aby později zkusil své štěstí a pokoušel se protáhnout si křídla. Brzy se unavil a usedl na dno, kde bylo jeho jediným pohybem občasné škubnutí hlavou.

Všimnul si nepatrného pohybu opodál, a v lomu světla spatřil jemu moc dobře známou postavu. Stál k němu zády, hleděl do dálek za oknem. V neskutečném záření byl i jeho závoj stříbrných vlasů pouhým stínem. Jen jednou pohnul prsty, jako by chtěl něco uchopit, a to byl pohyb, který ho upoutal. Tady, v téhle chvíli, na tomto místě, mu i ten nejnepatrnější pohyb připadal velmi snadný k povšimnutí, stejně, jako by polovina této místnosti vylétla do vzduchu.

Pak si uvědomil sám sebe, svůj napjatý, strnulý stav. Zjistil, že od pasu dolů ho zakrývá zmačkaná pokrývka lůžka, na kterém ležel, a to bylo to jediné, co měl na sobě. Svým zorným polem obsáhl i nádhernou pelest, která se kroutila ve zvláštních symetrických ornamentech nad jeho hlavou a u jeho nohou. Napjatost a strnulost vnímal velmi zřetelně, avšak tento stav se netýkal tak úplně jeho těla, které mu připadalo neobvykle lehké a uvolněné. Měl pocit, jako by mu nepatřilo, jako by se od něj mohl odpoutat, kdy se mu jen zamane, přemístit svou duši do masivní židle u stěny nebo sežehnutého drolícího se uhlíku v krbu. Nemusel by se ani přemisťovat do určité hmoty, mohl by jen volně létat vzduchem. Napadlo ho přemýšlet tak, že by se mohl přemístit do něho. Co by asi viděl, co by cítil? Ta myšlenka ho nadchla a na dlouhou chvíli upoutala jeho soustředění, zatímco měl pohled zabodnutý do jeho zad.

Druhý se pohnul, ale ne směrem k němu. Přešel ke kleci, ve které se zvíře opět začalo neklidně vrtět a vyslalo k němu chraptivý, pobouřený výkřik. Pak místnost rozechvěla melodičnost a hloubka jeho hlasu. Blonďáčkem ten hlas procházel od hlavy k patě způsobem, který mu byl naprosto cizí. Zněl slaběji, než si ho pamatoval, byl v něm nepatrný chvějivý stín pocitu dosažené pomsty.

,,Jaký je to pocit být vězněn?" Vztáhl k němu ruku s dlouhými štíhlými prsty v černé rukavici.

Pták mu odpověděl zuřivým zamácháním křídel. Stáhl ruku zpátky, a jako by si teprve teď všiml blonďáčkova pohledu zabodnutého ve svých zádech, obešel postel, na které ležel a sedl si na její okraj, aby mohl natáhnout ruku k někomu, kdo se jeho doteku nebránil. Chlapec nechal jeho prsty bloudit ve svých vlasech a zavřel oči. Nechal ho dokonce přitáhnout si ho k sobě, aby později jeho prsty bloudily po jeho nahých bocích a břiše. Ty doteky byly příjemné, a zároveň kruté. Tehdy začínal pochybovat o realitě, ve které se nachází, ale stále ne dost na to, aby přestala fungovat, a on tak mohl objevit snový prvek této skutečnosti. Ten se totiž schoval za věty, které se zdály mít až děsivou souvislost a smysl.

,,Co s ním budeš dělat?" Slyšel svůj hlas podivně daleko, jako by mluvil ve vedlejší místnosti.

,,Nechám ho zemřít," zašeptal teplý dech u jeho ucha. ,,A odejdeme odsud. Opustíme tohle místo."

Vyškubl se mu, sám nevěděl, kdy to udělal, a jak.

,,To nepůjde. Takhle to nebude fungovat." Ten fakt viděl tak jasně jako podivné světlo, které se zvenku linulo dovnitř. Mrtvá běloba.

Druhý se jeho protestu jen krátce tlumeně zasmál a přitáhl si ho k sobě o poznání důrazněji.

,,Jestli zemře, možnost dostat se odsud zemře s ním," nedal se blonďáček, ale byl umlčen jeho rty.

Další příjemné, ale zároveň kruté vlny slasti, které mu druhý působil, a které se přes něj nezadržitelně přelévaly, znemožnily jakékoliv další vyslovení jeho myšlenek.


Vzbudil se v pokoji, jenž minulou noc využil k přespání, sám a s nepříjemným tlakem v klíně. Vjel si do něj rukou, aby se ho zbavil, i když mu bylo špatně z jeho samotného. Haním čistotu právě narozeného dne. Když skončil, vyhledal koupelnu, aby ze sebe smyl svůj hřích. Uvědomil si, že potřebuje čisté věci. Ty, které nosí, má na sobě už několik dní. Rozhodl se vyhledat nejbližší šatník. Pamatoval si, že už na něj kdesi narazil. Kdyby věděl kde, hledání by se mu o poznání ulehčilo.

Zatímco sešel do nižšího patra, cítil stále pachuť snu. Napadlo ho, že druhý se k němu možná snaží promlouvat skrze sny. Ta myšlenka by se mu líbila ještě méně, než samotný sen. Způsob, jakým si ho v něm vzal, nebyl násilný, ale ani něžný a ohleduplný. Vzpomněl si na apatii, kterou z něj cítil. Přesto i jeho první doteky byly neodbytné, a s každým dalším v něm rostl pocit podivného odcizení.

Když se konečně převlékl, přiměl se odhodit se starým oblečením i myšlenky na znepokojivý sen. Obava, že by se s ním nečekaně setkal, mu taky nesídlila v hlavě. Nepřijde, tím si byl až neobvykle jistý. Nenajde si mě, protože ví, že si to nepřeju. Ví, co se mi zdálo. Alespoň na pár hodin si pročistí hlavu na čerstvém vzduchu. Zamířil k hlavnímu vchodu ven do zahrady.


Ten den ho nepotkal, přesně, jak se domníval. Ani ten druhý. Kdyby se venku nevystřídala tma se světlem, nedokázal by ho rozeznat od předešlého. Během těch dvou dnů se mu podařilo poznat zbytek zatím neviděných míst, přesto by o sobě neřekl, že zná celý pozemek a ví o všech jeho zákoutích. Uvnitř bylo chladno, proto si víc oblíbil neudržovanou zahradu v místě rozbořeného altánku. Na ní bylo znát, že žije. Rostliny se ovíjely a prodlužovaly, sílily, slábly, některá místa zamořovaly nepěstěné svým množstvím, jinde sesychaly, odkvétaly a slézaly. Cítil se zde lépe, než v komnatách a chodbách, které navždy usnuly v objetí starobylého mrtvého ticha. Když tam tak posedával v trávě, opřený o jednu z ruin, nejednou se přistihl, že upírá zrak k obloze a čeká, až zase přiletí bílá vrána. Měl pocit, jako by ho každé setkání s ní mělo posunout o krok dál a po kouskách odhalovat záhadu tohoto místa, které ignoruje smysl pro čas a zůstává viset ve své vlastní realitě jako brouk zalitý v jantaru.

Ale vrána se neobjevila. Ani když zůstal dřímat venku do úplňkové noci, neprobudilo ho pleskání křídel, ani ostrý hrdelní výkřik. Vzbudil se sám od sebe, překvapeně zamrkal do zahrady zalité měsíčním světlem a posadil se. Zvedl hlavu, a viděl, jak se přes zářící kotouč na obloze pomalu převalují šedé chomáče mraků. Pak ho podivný pocit přiměl pohlédnout zpět na altánek, a spatřil u něj něco podivně vzdušného, lehce zářícího v měsíčním světle. Teprve, když se to pohnulo, zjistil, že je to přízrak. Měkce našlapoval po trávě, jako by byla živá, jak se přibližoval směrem k němu. Blonďáček ztuhl a neodvažoval se dýchat. Jak se vzdálenost mezi nimi zmenšovala, poznal v něm mladou dívku v malých letních šatech, ruce měla ohnuté v loktech u hrudi spojené prsty jako by se modlila. Vypadalo to ale jako by spíš nad něčím dumala, jak tak chodila s hlavou sklopenou a pozorovala zeleň pod sebou. Dlouhé vlasy sepnuté mašlí se jí pohupovaly u zátylku.

Chtěl na ní promluvit, ale hlas mu vypověděl službu. Přízrak dívky vypadal, že si ho vůbec nevšiml, jen neslyšně obcházel altánek a zkoumal zdivočelou zahradu. Potom zmizel. Zahnul za přerostlý živý plot, kam blonďáček už neviděl. Zvažoval, zda se má zvednout a pustit se za ní. Pak si to rozmyslel. Uvolnil svaly a znovu se opřel o zídku. Za chvíli už zase začal dřímat.


Kráčel nekonečnými podzemními prostorami sídla. Bez začátku, bez konce. Vzduch byl vlhký, páchl zatuchlinou a jeho kroky se rozléhaly ozvěnou o několik metrů dál. Pár proužků slabého světla pronikalo na chladnou zem malými otvory nahoře na stěnách. Světlo bylo studené a šedé, slunce nesvítilo. Šel, stále jen šel. Po chvíli, která se mu zdála jako celé měsíce, uslyšel šramot. Zběsilý panický zvuk, rychlé vzdušné nárazy. Vydal se za ním, i když mu po zádech vyběhl strach a zaťal drápy do jeho ramenou. Chodba zahýbala za roh, a on vešel do velké čtvercové místnosti. Chladné cely, která poznala minimum světla. A vprostřed byl zdroj zvuku. Velký pták, bílý jako sníh, s velkým ostrým zobákem, zoufale se snažící osvobodit z řetězu, který byl připevněn ke kroužku na jeho noze a zapuštěn v zemi.

Popošel k němu o pár kroků vpřed, ale kdosi byl najednou za ním, nehlučně a neočekávaně, chytil ho za ramena a přitáhl si ho zezadu k sobě. Rychle a nekompromisně, přesto ne hrubě. Rukou mu zakryl oči a blonďáček místo kůže ucítil jemný materiál rukavice, ze kterého byla ušita. Po krku se mu svezly a polechtaly ho pramínky dlouhých vlasů. Známá vůně, kterou ucítil, vyhnala jeho smysly do naprosté bdělosti, pobláznila je a omámila zároveň.

,,Jaký je to pocit... být vězněn?" zašeptal hlas u jeho ucha.


S trhnutím se probudil do prvního světla dne, zmatený, nervózní, a … vzrušený. Dlouze vydechl, zavrtěl se a promnul si oči. Byl prochladlý a mokrý od ranní rosy. Na západě byla obloha stále tmavá, východ už však ustupoval dni.

Ztuhlý a rozlámaný se opatrně posadil. Rukou se zapřel o zídku a zvedl se. Třel si paže, aby se alespoň trochu zahřál a zamířil dovnitř. Přepychový a letitý vnitřek sídla sice neposkytoval dostatečné teplo, ale bylo v něm velké množství pokojů s postelí, do kterých si mohl vlézt a zahřát se pokrývkou.

Vystoupal nahoru po schodech do druhého patra a vyhledal náhodný pokoj. Zabalený v pokrývce s chladem mizícím mu z těla, vrátil se v myšlenkách zpátky ke snu, ze kterého před chvílí procitl. Stejný koncept, stejný motiv, podobná situace. Co sleduje vězněním toho tajemného zvířete? Jaký je to pocit být vězněn? Zavrtěl se a převalil se na bok. Pocit vzrušení ho už dávno opustil, byl zasmušilý, zamyšlený. Trvalo jen chvíli, než ho teplo, které si vytvořil svým vlastním tělem pod pokrývkou, začalo opět uspávat. Nebránil se tomu. Když usnul, neměl už žádný sen.

Temnota pod jeho víčky nepatrně zesvětlala, jak pomalu přicházel k sobě a uvědomoval si ji. Chtěl otevřít oči, ale šlo to podivně těžce, jako by měl na víčkách závaží. Čím víc se o to snažil, tím méně ho mimické svaly v jeho obličeji poslouchaly. Uvědomil si, že i celé jeho tělo odmítá poslouchat příkazy jeho mozku. Zřetelně slyšel svoje pravidelné oddechování, vnímal sám sebe probuzeného, ležícího na posteli, avšak neschopného se pohnout, otevřít oči a vydat jakýkoliv zvuk. Po velké snaze se mu podařilo otevřít očí jen na malinkou škvírku, ale jen to ho nejspíš tak vyčerpalo, že se brzy zavřely. Chtěl zvednout ruku, ale z celého procesu se stalo pohnutí prstem, a jen to se zdálo tak moc namáhavé. Jeho vědomí bylo dokonale bdělé, smysly zjitřené a vyhnané do extrému nepříjemným a dosud nepoznaným druhem paniky. Ale on tam venku stále spal a klidně oddechoval, nikdo by nepoznal zoufalý boj jeho vědomí, které se snažilo vyhlédnout z těla a vyrazit zamčené dveře, roztáhnout příliš těžké závěsy. Nikdo zvenku by si ničeho nemohl všimnout kromě…

Splašené vědomí okamžitě poznalo, že je v místnosti někdo další. Poletovalo v jeho hlavě jako pták lapený v kleci, který se snaží osvobodit. Skutečnost, že se nemůže pohnout, byla až bolestivá. Netečnost jeho vlastního těla ho paralyzovala. A pak, přestože mu oči nedovolovaly prohlédnout, viděl neomylně místnost, ve které leží, viděl jeho, jak jde k němu, volně, způsobem, který nepůsobil nátlak. Přesto si byl jist, že to, co prožívá, má ten nezvratný a surový poznávací rys reality. Věděl, že nesní.

Jen na zlomek vteřiny zahlédl dění kolem sebe, a pak znovu jen tmu. Ucítil dotek jeho ruky na své hlavě, mučivě pomalu přejela po jeho vlasech až k zátylku a odtud zpět. Tam zvenku, prováděn na jeho těle, musel být dotek lehký a příjemný, ale jeho vědomí uvnitř začalo šílet. Chtělo křičet ven jeho ústy a upozornit na svou přítomnost. A pak, rychle jako blesk, všechno ostatní se skrylo do stínu jedné myšlenky, která přilétla, neznámo odkud, a smetla všechny ostatní, které předtím byly na jejím místě. Odvedla pozornost od nepohodlí jeho těla a zmatenost jeho vědomí, blikla v jeho hlavě, a hned poté, co se nechala slyšet, zmizela, a s ní všechno ostatní.

Jaký je to pocit být vězněn?

Vědomí vyrazilo dveře. Roztáhlo závěsy. Vyplavalo na hladinu hlubokého jezera.

Blonďáček doširoka rozevřel oči, zamrkal a zalapal po dechu. Na vteřinu se mu každý pohyb jeho těla zdál jako nevídaný zázrak, ale ten pocit odezněl hned potom, co svou pozornost obrátil mimo sebe, spatřil jeho, jak se nad ním sklání, uvědomil si jeho ruku na své hlavě. Způsob, jakým se do něj vpíjel očima, mu naznačil, že druhý si byl více než dobře vědom jeho stavu. Nevěděl, jestli má být zmatený, nebo dotčený, cítit vztek, nebo strach. Poslední dny toho věděl tak málo, a ještě méně. Znovu byl chycen pohledem úzkých zorniček modrošedých zeleně žilkovaných očí. Uhnul pohledem a vyškubl se ruce, která ho před chvílí hladila po vlasech, jako by ona mohla za jeho předešlé ztuhnutí a omámení. Druhý ji stáhl zpátky. V tom způsobu, jakým to udělal, bylo něco, co donutilo blonďáčka trochu litovat svého činu. Ale jen na chvíli.

,,Takovýhle pocit?" odtušil, snažíc se zklidnit svůj dech, rozrušený, zmatený a dotčený.

Odpověď od druhého nepřišla, jen krátce mrkl, ale pohled nestáčel jinam. Jako by chtěl přijít na nějakou záhadu, jejíž vysvětlení mu stále unikalo.

Mladší si všiml, jak druhý neslyšně zhluboka vydechl, odvrátil pohled jinam a ruku, kterou po něm předtím vztáhl, přesunul na svůj klín. Ztracené, zamyšlené, možná trochu omluvné gesto. Už zase tu byla ta jeho mlčenlivost, tajemnost, chladná jako led, která po nocích a dnech procházela tímto sídlem pomalými kroky a se smutným úsměvem. Která do něj po nocích vlévala nesnesitelnou a sžíravou touhu, působila mu neskutečnou a zároveň krutou slast, brala si ho něžně, a přesto tak podmanivě a nekompromisně. Celá tahle směsice vzpomínek a pocitů v něm najednou vzbudila vztek. Vztek z toho, jak je ustavičně vláčen nekonečně dlouho za ruku, nevidomý, nevědomý, s páskou na očích, s bázlivostí a neznámem v zádech.

,,Vysvětli mi to. Vysvětli mi konečně smysl tohohle všeho, co tu dělám, proč se mi zdá, že zapomínám to, co bylo předtím, než jsem sem vešel? Proč ty sny?" Vychrlil to ze sebe, aniž by se staral o to, jak moc ho tím vyvede z míry nebo zda něco naruší. Už tolik dnů… možná měsíců, nerozeznával dobu, po kterou tu byl, to v něm vřelo. Opatrné otázky to nebyly schopné utišit. Nestačilo mu to. Chtěl konečně vyplavat na hladinu hlubokého jezera, kde se všechny zvuky a děje zdají zkreslené. Chtěl roztáhnout příliš těžké závěsy a konečně spatřit smysl. ,,Víš, že se mi zdají." dodal, tentokrát trochu mírněji.

Nezaznamenal, že by se na obličeji druhého pohnul jediný sval, ani v jeho očích nerozeznal žádnou emoci. Díval se na jeho profil, jako na tvář mramorové sochy. Znovu si uvědomoval, jak nadpozemsky krásný je, i ve chvíli, kdy se v něm rvaly vzpurné pocity a dožadoval se vyložení smyslu celého tohoto zvláštního snu. Jeho výraz najednou odrážel neskutečný smutek a strnulost celé této reality. Pomalu mrkl a znovu obrátil pohled k němu. Cítil z něj bolest. Jeho, i vlastní. Necítil nic dobrého z toho, co se druhý chystal říct, a možná proto se tomu celý ten čas tak vyhýbal a odmítal mu podávat přímé odpovědi na jeho otázky.

Našel sám sebe v podivném stavu vnímání, kdy vše viděl a cítil podivně zřetelně. Viděl, jak se oddělily rty druhého, jak se krátce a nepatrně nadechl k odpovědi.

,,Ty už se nemůžeš vrátit."




Bílá vrána -01-

9. srpna 2016 v 16:05 | M.S. |  Bílá vrána


-01-



Od té doby, co tu byl, přestával mít pojem o čase. A cítil se tak osvobozen. Čas svazoval. Byl to plamen, který stravoval všechno zdánlivě nové, čerstvé a živé, někdy rychle, někdy pomalu. Záviselo to na prostředí, podmínkách a úhlu pohledu. Ale stravoval, to byl nepopiratelný fakt. Byl to lovec a lidé byli štvaná zvěř, nutil je dál běžet a vytrvat, vyždímal z nich poslední zbytky sil, dokud vysílením nepadli nebo dokud nebyl spokojen. Měnil věci k nepoznání, pomalu a rychle. I v tom, jak pomalu ubíhal, dokázal být mučivý a nemilosrdný.

A on se od něj odprostil. Jelikož na tomto místě neměl čas vůbec žádný vliv. Nedokázal ho ovlivnit, nenavštívil toto místo nebo se tu zastavil. Jedna z těch možností určitě musela být ta správná.

Sídlo bylo obrovské, ale opustěné, i když z něj dýchala letitá historie. V místnostech a chodbách, kde těsnění nebylo dostatečně odolné, profukoval vítr, vládl v nich chlad. Pavučiny se chvěly pod jeho náporem a když skrz okna proniklo světlo dne, šlo v něm spatřit poletující částice prachu. Bylo znát, že nebyly navštívené a udržované několik let. Nejnápadněji to o sobě dávala však vědět zahrada. Kdyby na rozlehlý pozemek vešel, přerostlá tráva by mu určitě sahala nejmíň po hrudník. Břečťan se nezastavitelně ovíjel kolem sloupů, zábradlí, šplhal po straně sídla a dosahoval až k oknům ve vyšších patrech.

Procházel se tu už poněkolikáté a pokaždé objevil něco, čeho si předtím nevšiml. Při jednom zkoumání narazil na něco obzvlášť podivuhodného. Tato chodba se nacházela v jednom z nižších pater, nebyla tak neudržovaná a cítil z ní, že i v současnosti musela být několikrát navštěvovaná. Po jeho pravé straně byla řada oken s lomeným obloukem. Celé sídlo samo o sobě hodně připomínalo gotický styl. Nalevo na stěně visely velké portréty, kterými byla zdobena po celé délce. Šel a jeden po druhém si prohlížel. Byli to předchozí majitelé a pravděpodobně předkové. Teď už pochopil, že po jeho levici se nachází celá rodová větev, která zacházela až o stovky let zpět. I v těch nejstarších předcích poznával jeho rysy a všichni do jednoho měli stejný pohled, který o sobě nedával nic vědět, ale druhému jako by dokázal prohlédnout skrz jeho duši.

Z nějakého neznámého důvodu mu v mysli vyvstal obraz. Viděl jeho, jak se tu prochází, tiše a pomalu, jako by to bylo to jediné, co má v jeho životě smysl. Viděl, jak si při pomalých krocích detailně prohlíží každý obraz, u posledního skončí a otočí se k oknu, ze kterého se nepřítomným pohledem dívá ven se smutným úsměvem na rtech.

,,Čekal jsem, kdy to tu objevíš," uslyšel znenadání o pár kroků za sebou.

O pár dní dříve by ztuhl nebo sebou cukl, ale teď už si zvykl a hlavně k tomu neměl důvod. Byl to hlas, který by do každého jiného vbodl osten strachu při jeho nenadálem zaznění. I u něj to tak bývalo, jenomže spousta věcí už se od té doby změnila. Od té doby, co narušil blíže jeho osobní prostor, vydržel jeho pohled a neuhnul očima. Co pil jeho krev, vnímal jeho doteky a setrval v jeho objetí. Od té doby poznával v jeho hlase něco, co zaoblilo jeho ostří, mírnilo jeho chlad a měkce ho podbarvovalo. Něhu.

Přestože si jeho přítomnosti předtím nevšiml, nedal to najevo, nepřestal se zkoumáním jednoho z obrazů a dále k němu byl natočený stranou. Zajímalo ho, kam se všichni poděli, rodová historie na téhle zdi podle všech indicií měla sahat možná i do předchozí generace. Nechtělo se mu věřit tomu, že nikdo z nich nežije, když už ne zde, tak někde jinde.

,,Rád by ses zeptal, jak je možné, že jsem tu zbyl jen já, že?"

Neodpověděl, jen k němu obrátil pohled dost dlouhý na to, aby ho utvrdil v jeho domněnce.

,,Budeš mi věřit, když ti řeknu, že i pro mě je to záhadou?" Přestože poznal, jak se zarazil, druhý pokračoval:

,,Na ten den vzpomínám, jako by to bylo jen nedávno. Vstal jsem a na střeše, na kterou jsem ze svého okna viděl, jsem spatřil hejno vran," krátce se odmlčel, ,,Jedna z nich byla bílá. Všechny potom odlétly, protože je vyplašil nějaký zvuk, ale ta jedna zůstala sedět a dívala se mým směrem. Věděla, že o ní vím. Už když jsem scházel dolů, všiml jsem si toho zvláštního strnulého ticha, které bylo všude cítit. Nikoho jsem neviděl. Ten den jsem to tu celé prošel tolikrát, přesto jsem nenašel jediného z nás. Ani náznak toho, že by se někdo z nich chystal tohle místo opustit." Dlouho po tom, co dozněla jeho slova ani jeden z nich nastálé ticho nepřerušil.

,,A... od té doby nikdy?" zeptal se blonďáček tiše. Udělal to velice opatrně, jako by bral do rukou něco moc křehkého. Druhý jen krátce mrkl a zadíval se na jeden z portrétů. Po chvíli očima zase uhnul kamsi jinam.

,,Ne vždy v noci spím. Poprvé od té doby, když jsem zůstal vzhůru a procházel se tu, jsem je potkal," Navzdory obsahu té věty z ní cítil něco, co se mu nelíbilo. Něco, co mělo přijít s dalšími slovy. ,,Ale ne tak, jak jsem doufal, že je uvidím. Ne tak, jak jsem chtěl."

,,Jak..?" Odpovědí mu bylo jen neznatelné zavrtění hlavou.

,,Až jednou nebudeš moct usnout... pochopíš, co jsem tím myslel."



Uvědomil si, že se musí takhle bezcílně převalovat na posteli už několik hodin. Jako kdyby právě ten předešlý rozhovor způsobil, že pro něj bylo vyprázdnit si hlavu od myšlenek, zavřít oči a spát téměř nemožné. Jistě, že to byl ten důvod, co taky jiného by v něm už po delší dobu zahlodalo tolik zvědavosti a napětí? Samozřejmě i svým způsobem bázeň, ale ty první dvě touhy byly silnější. Zvedl oči k oknu, a jelikož se nacházelo na straně východu, na černé obloze se už začaly objevovat šedé skvrny. Přesto bylo do rána ještě hodně daleko.

Vzdal to. Posadil se na posteli, promnul si tvář a vstal. Na sobě měl volné kalhoty a bílé triko s vytahaným límcem a rukávy od stálého nošení, ve kterém spal. Vždycky, když byl večer unavený, našel jeden z mnoha pokojů, který poskytoval postel a byl momentálně nejblíž, a tam přenocoval. Samotného ho překvapilo, že nespěchal s odchodem. Svět venku byl plný neklidu, hluku, spěchu, tlaku, plný ostatních. Zde vstoupil do jiného světa, který nefungoval, ale existoval zcela nezávisle na tom vnějším. Měl svůj vlastní skrytý smysl, který mu stále unikal a ztrácel se v mrazivé kráse a zdánlivé strnulosti. Jako by se tu usadila věčnost právě proto, že čas je na takové místo krátký. A všechno to, co vězelo zde ve vzduchu, měl v sobě i on. Probuzený do ticha, kráčející prázdnotou, veden neznámem, po jehož smyslu pátrá. A který nenalézá. Krásný a ztracený v neskutečnu. Sám.


Zjistil, že stojí, dívá se oknem ven a je ztracený v myšlenkách na něj. Až jednou nebudeš moct usnout... pochopíš, co jsem tím myslel. Odvrátil se od okna a vyšel ven. Jelikož měl oči přivyklé tmě, neměl problém se orientovat. Navíc okny na chodbě hladil mdlým světlem podlahu dorůstající měsíc. Když šel a parkety mu vrzaly pod nohama, vůbec se nedivil pověrčivosti lidí vůči starým domům, hradům a samotám. V noci to tu vypadalo opravdu jinak. Nevyzpytatelně. Kdyby tvrdil, že nemá mráz v zádech, lhal by. Vyšel dveřmi ven a před ním se hned otevřel rozlehlý prostor. Už to tu znal, přesto ale udělal pár kroků k zábradlí, přes které se lehce nahnul. Byl ve čtvrtém patře a za dne by viděl dole až podlahu v přízemí, kterou z většiny pokrýval drahý koberec se symetrickými, ale krásnými vzory. Teď noci se ale všechno pod ním od nižšího patra, než ve kterém byl on sám, ztrácelo v temnotě. Nad ním bylo páté patro a pak už jen zdobný strop. Trhnul sebou, když odněkud uslyšel lupnutí, přesto ale pokračoval v pátrání. Znal tísnivý pocit ze svého dětství, kdy se ty nejděsivnější a nejpodezřelejší zvuky ozývaly v noci. Když byl starší, pochopil, že za to může pouze jeho představivost, zvuky jsou pořád stejné, jen je ve dne nevnímáme tak, jako v noci v úplném tichu, protože stále něco děláme, nebo někdo jinde něco dělá. Jenomže tady nebyl u sebe doma. Neměl ponětí, kolik zákoutí ještě nenavštívil, čeho všeho si ještě nevšiml. Tady to bylo všechno možné, jenom ne všední jako jeho domov a vůbec celé prostředí okolo, celý svět, ve kterém dosud žil.

V myšlenkách se zatoulal až do labyrintu třetího patra, který už ale zčásti znal. Uvědomil si, že už jen bezcílně nebloudí, že míří na místo, kde spolu před několika hodinami mluvili. Uvědomil si, že tam chce jít, že ho tam něco podvědomě táhne. Už po prvních vteřinách, co vešel a procházel od jednoho obrazu k druhému, si všiml, že něco není v pořádku. Ty první, ze kterých se tím zvláštním druhem pohledu dívali nejstarší předci, vypadaly přesně tak, jako za bílého dne. Když ale postupoval dál k těm mladším, všiml si, že na některých z nich daná osoba zkrátka není. Uprostřed byl jen obrys nepomalovaného plátna a jemně tónované pozadí. Jak docházel k místu, kde ještě před pár hodinami stál s ním, čímdál víc portrétů chybělo.

Studoval nedotčené plátno, které tam po osobě zbylo. Skoro, jako by se někam rozhodla odejít, ale brzy se pak zase vrátit na své místo. Nad touto poslední myšlenkou se pozastavil. Vrazilo do něj uvědomění tak ryze děsivé, že ztuhl. Když se potom odvrátil od obrazu a svůj pohled přesunul do chodby ke dveřím ven, jeho domněnka, jejímž odmítáním se až do poslední chvíle utěšoval, se potvrdila. Krve by se v něm nedořezal. Byl ale v takovém šoku, že se nemohl ani pohnout, aby utekl, ani vykřiknout. Tělo mu vypovědělo službu díky mozku, který danou skutečnost stále nedokázal vstřebat.

Už při prvním pohledu by bylo jasné každému, že to, co vidí, nepatří do této reality. Že vidí existenci, která pendluje mezi realitami a nedokáže se usadit ani v jedné z nich. Něco jí v tom zabraňuje, něco jí to zakazuje. Člen rodu se opíral zády o rám dveří, které bylo skrz něj možno zahlédnout. Byl napůl průhledný, viděl přes něj zábradlí a podlahu venku. Přesto ale jeho postoj nepůsobil nijak ležérně. Jen ho sledoval s neutrálním výrazem, možná, že koutky byly nepatrně zvednuté. Nepochybně v očích bylo to cosi, co měli společného naprosto všichni... dosud žijícího zde nevyjímaje. Díval se skrz něj, prohlížel až na samotné dno, svlékl ho do naha, celou skořápku lidského bytí obrátil naruby, kde se mu obnažená a bezbranná duše vyjevila v celé své kráse a plachosti. Tohle všechno mu ale bylo zbytečné, protože ji nemohl uchopit. Nedokázal to. Zdejší realita ho odmítala a to bylo odpovědí na jeho nezdar. Už sem nepatřil, tento svět ho zavrhl, a proto nemohl mít žádný vliv na naprosto nic. Zdálo se, že to dobře věděl, a tak za krátkou dobu přestal se zkoumáním. Jen krátce mrkl a blonďáček měl pocit, že pohnul jedním koutkem úst. A pak, jako by si na něco vzpomněl, obrátil pohled a zmizel dvěřmi pryč.

Když stále ještě nedokázal pochopit to, co viděl, vzdal to. Tělo ho konečně začalo poslouchat a on se jako ve snách vydal jiným východem ven z této chodby. Dostal se do pátého patra, ani nevěděl jak. Uvědomil si to, když najednou vyšel z jedněch z desítky dveří a opět se objevil u zábradlí, přes které viděl dolů do temnoty. Zhluboka se nadechl, aby zmírnil svůj šok. Moc se mu to nedařilo a přistihl se, jak se přerývavě nadechuje a vydechuje a u toho zírá do stropu. Neměl se otáčet, nikdy to neměl dělat. Přízrak byl od něho sotva tři kroky daleko. Jestli to byl ten samý, který potkal u obrazů, nebo tentokrát nějaký jiný, to bylo záhadou. Lekl se a jeho ruce jen projely prázdnotou, když se ho díky obrannému reflexu snažil odstrčit. Nohy se konečně rozhodly spolupracovat s jeho mozkem a o chvíli později se vnímal, jak za sebou přirazil dveře v nějaké přechodné místnosti, do které utekl. Další obranný reflex, naprosto zbytečný. Kdyby přízrak chtěl, bezstarostně dveřmi, jakožto hmotnou překážkou, propluje.

Začínal toužit vidět protentokrát někoho živého, z masa a kostí, někoho, kdo patří do téhle reality a je pro něj alespoň dlouhodobým útočištěm, nikoliv přechodným bodem. Znal řešení myšlenky snad dřív než ho napadla. Je tu jen jedna možnost, jedna jediná. Někdy je volba opravdu jednoduchá. Zvlášť, když nemáte na výběr. Jestli v tuhle dobu spal, muselo ho práskutí dveřmi určitě vzbudit.

Věděl o pokojích, kde se pravidelně zdržuje, neměl však jistotu, kde spí. Pokud vůbec spí. Možná, že ho v prostorách nenajde vůbec. Po paměti si vybral dveře v přechodném pokoji, které ho navedly do spojovací chodby podobné té s obrazy. Narozdíl od ní byla ale stěna, na které nebyla okna, holá z hladkého tmavého dřeva. Zahnul doleva a měl pocit, že v periferním vidění zahlédl ve vedlejší místnosti další přízrak, který přecházel od židle ke krbu. Nedíval se tam a snažil se skutečnost z hlavy naprosto vytěsnit.

Měl štěstí. Zanedlouho ho opravdu našel. Z nějakého nepchopitelného důvodu vycítil místnost, ve které je, a tak zpomalil chůzi, ze zvyku dvakrát klouby prstů ťukl na malinko pootevřené dveře a opatrně vstoupil. Byl v posteli, ale nespal. Zády se opíral o umně vyřezanou pelest z tmavého dřeva a hleděl do neurčita. To, že se nejednalo o sochu, kterou vytesaly ruce s citem pro eleganci a krásu, ale o živou bytost, prozrazovalo občasné mrknutí. Byl tomu rád, ještě nikdy jako teď, nepotřeboval tolik vidět živou bytost. Vypadal, jako by si byl moc dobře vědom toho, co se tu před chvílí odehrálo, a stále ještě odehrává. Až po chvíli na něj pohlédl. I kdyby si tisíckrát myslel, že si na tyhle okamžiky zvykl, uvědomí si pak, jak se mýlil ve chvíli, kdy doopravdy přišly. Navzdory ledovým krystalkům v jeho očích, nepatrně zvednuté koutky tenkých rtů vytvářely dohromady s bezchybně a ostře řezanými rysy tváře nádherný, a přeci jen trochu smutný obraz. Ty jsi nevěděl, a já ano. Teď už víme oba, cítil z jeho pohledu.

Nevěděl, jak dlouhá doba uplynula mezitím, co ani jeden z nich nic neřekl. Tak, jako čas byl krátký na tohle místo, slova byla krátká na vyjádření pocitů v této chvíli.

,,Jaké to bylo... vidět je takhle?" zeptal se blonďáček. Jeho hlas balancoval někde mezi šepotem tichým tónem. Opět bral do rukou velmi křehkou věc. Druhý mu odpověděl podobně tiše. Tato doba nepatřila zvukům a hovorům všedního dne. Patřila zvukům neznámým, hovorům, které my nikdy nedokážeme zaslechnout, protože jsme jen lidé. Hlasy a ruch dne se před nimi stahovaly do ústraní.

,,Nebyl jsem šťastný. Zpočátku. Ale potom jsem pochopil, jak nešťastní musí být oni. Jsou tu, protože nemůžou odejít. Je snad jejich údělem věčně bloudit? Jak rád bych jim pomohl to zjistit," odmlčel se a zadíval se z okna na kotouč měsíce. ,,Jenomže po nějaké době jsem nemohl udělat nic jiného, než smířit se s tím, že to nedokážu." Při posledních třech slovech k němu opět zvedl pohled. Míval problémy v něm cokoliv vyčíst, ale jen na tu krátkou dobu v nich zahlédl tak čirou bezmoc, že i ve stínu smíření ho z ní bodlo u srdce. Z jakéhosi zvláštního pohnutí ho cosi přinutilo posadit se k němu na kraj postele. Vysloužil si za to dotek na tváři, krátké pohlazení lícní kosti bříškem palce.

,,Zajímáš je, protože tě tu nikdy neviděli. Neublíží ti."

Ani to, že se mu z jeho doteků tajil dech, se nezměnilo. Opět se v něm nevědomky odněkud vzala chuť propadnout tomu podmanivému pocitu. Bylo mu přesně jako tehdy těsně před tím, než v jeho objetí ochutnal jeho krev, poprvé poznal jeho dotek a zemřel by pro další.

Poznal to, a proto nestahoval ruku zpět. Dál ho palcem hladil po tváři a pak bříška prstů pozvolna přesunul na zátylek, kde mu začínaly vlasy. Vjel do nich, ale jen lehce a ve své dlani vyvinul nepatrný tlak. Blonďáček porozuměl okamžitě, když druhý použil svou volnou ruku, aby si ho k sobě za pas přitáhl blíž. Lehl si k němu a hlavu si položil na jeho hruď a vnímal jeho doteky s příjemným pocitem absolutního uklidnění, který v něm rostl s každým dalším.

,,Máš strach?" Možná se mu to jen zdálo, ale slyšel v jeho hlase úsměv. Nedokázal odpovědět. Ale ve chvíli, kdy stál jen pár kroků od podivné bytosti, bezpečně se rozhodně necítil. Zaslechl jeho tichý smích. Byl to vůbec první citoslovce, který kdy vydal a zněl jako předení velké šelmy. Trval ale jen velmi krátkou chvíli.

Ležel s hlavou na polštáři a on vedle něj ležel na boku. Nechal jeho prsty hrát si s jeho vlasy a i přes zavřené oči vnímal jeho úsměv a pohled, jehož led rozehřála něha. Najednou ho na tváři zalechtaly jeho vlasy a pocítil jeho přítomnost hodně, opravdu hodně blízko. Neotvíral oči, ale uvědomil si svůj vlastní neutrální výraz, jak ztuhl, když si nebyl jistý tím, co mělo přijít. Ucítil, jak své rty otřel o ty jeho a pak vlhký dotek jazyka mezi svými. Skoro jako by se ptal na povolení. A dostal ho.


Jestli byl za tu dobu, co uvízl na takovém místě, nejistý z toho, že ho jeho tělo neposlouchá, v tomto případě to byla i mysl, která ho nechala napospas zmatku uvnitř sebe, který se v něm divoce rval, zaobalený do bázlivě se chvějící touhy, která se zdráhala vyjít na povrch té druhé, podmanivé a nekompromisní. Nakonec neměla na výběr, neměla šanci bránit se. Vlastně ani nechtěla. Zábrany rozumu zmizely, okovy, které ji svíraly, se rozpadly.

To, co právě teď prožíval, ho rozechvívalo vzrušením, ale zároveň mu to připadalo tak neskutečné, jako by se to odehrávalo v jiné realitě, najednou si připadal stejně jako ty bytosti, co pendlují mezi světem živých a tím na druhé straně a nemohou se usadit. Byl mimo sebe, vnímal jen doteky a jejich rostoucí naléhavost. Jako by i sama místnost se naplnila touhou jednoho i druhého, každou nějakým způsobem jinou, ale podnícenou tím stejným. Ztratila svou strnulost jejich lapáním po dechu a blonďáčkovým sténáním. Slastně se pod ním svíjel a oplácel mu polibky jeho péči. Přál si, aby nikdy nekončily jeho doteky a všechno ostatní s tím spojené. Zemřel by pro další stejně jako tehdy.


Když ráno po té noci otevřel oči, ještě dřív, než pocítil silné znepokojení, ho vzpomínka v jeho mysli předstihla. Vzápětí se mu vybavil celý její průběh od začátku až do konce i s těmi nejmenšími podrobnostmi. Od děsivého sektání s přízraky až po... cítil, že se mu vkrádá horko do tváří.

,,Můžeš teď spát u mě. Když budeš chtít." Hlas byl tlumený a jeho melodie byla jako pohlazení, takže se nelekl. Ucítil jeho prsty ve svých vlasech, jak jimi jemně projíždí, pak na zátylku, z čehož ho příjemně zamrazilo. Pokračovaly níž na bok, kde si ho pak rovnou zezadu přitáhl k sobě. Neotáčel se, jen zavřel oči a ještě chvíli vychutnával jeho blízkost. Bylo skoro k neuvěření, jak moc se proměnil jeho vztah k němu. Bázlivá fascinace a úcta sice neodešla, jen byla obohacena o něco jiného. A jako by právě to něco dávalo vztahu k němu dokonalé sjednocení, omlouvalo jeho pohnutky a nutkání a zároveň ho stavělo do velmi zvláštní role ve velmi zvláštní situaci. Byl na místě, kde čas přestal mít rozhodující úlohu a význam. Na místě, které řídil průběh něčeho docela jiného a on toužil přijít na to, čeho. Jediný, kdo mu k tomu mohl dát klíč, byl on. Nakonec možná přeci jen to sjednocení bylo otázkou času. Nebo je i on beznadějně chycen v tomto přechodném bodě mezi bytím a smrtí? Říkal přece, že by byl rád, kdyby bloudícím duším pomohl najít cestu, kudy mají jít. Proč nezmizel s ostatními? Kým vůbec je? Má snad úlohu strážce, jakožto jediné živé bytosti, která přebývá na pozemcích tohoto sídla? Jednou se ho zeptá na všechny otázky, které ho pálí na jazyku. Jednou. Cítil ale, že na to přijde vhodnější doba, než teď.

Přes den se opět potuloval po rozlehlých komnatách. Raději se vyhnul chodbě s podobiznami, sám nevěděl, proč. Stále bylo spoustu nového ke zkoumání. Vždycky se našel úsek sídla, nebo chodba, kterou přehlédl. Svět tam venku, to, jak fungoval, všechny ty dráhy dopravy, města, ve kterých byl a která znal, všechno mu to připadalo jako sen. Musel se dokonce na chvíli zamyslet, co ho přinutilo odejít z domu. Trvalo mu dlouho, než si uvědomil, jaký důvod měl. Měl pocit, jako by nedělal nic z vlastní vůle. Jako by plnil věci jen proto, že ostatní to tak chtěli. Nevěděl ani, jestli cestu, kterou si vybral a školu, kterou studuje, opravdu studovat chce. Hnal se za věcmi, o kterých postupně čímdál méně přemýšlel, proč je dělá. Připadal si jako loutka společnosti. Kterými jsou vlastně všichni. Finančně na tom nebyl nijak špatně, rodina ho zajišťovala, dokonce měl i skupinu lidí, které by mohl podle všeho nazývat přáteli, a do které patřil. To nutkání přišlo jako náraz, který ho přiměl sbalit si nejnutnější věci a zkrátka odejít. Vzkaz s nevinnou lží nechal na stole, aby zbytečně nestrachoval rodinu a neměl nějaké potíže. Napsal celkem přesnou dobu, po kterou bude pryč, ale už ve chvíli, kdy to psal, věděl, že sám neví, kdy se vrátí. Chtěl odejít, protože ho napadlo, že by pak mohl vidět věci z jiné perspektivy. Že by se rozšířil jeho pohled na věc, viděl by potom věci, které jsou opravdu důležité, zbavil by se života v omezené krabičce a udělal si v hlavě pořádek. Vyšel by z denního stereotypu, narušil pravidla, kterými se celý život řídil. Kterými ho přiměli se řídit, takže už vlastně nepřemýšlel o jejich správnosti, nebylo proč.

Když si uvědomil, jak horečnatě musel lovit ve své paměti, aby našel důvod, proč se nachází daleko mimo domov na místě, kam ho to přivedlo zkrátka z nálady a které si vybral kvůli tomu, jak tajuplně a zajímavě vypadá, napadlo ho, že tohle místo jaksi způsobuje u člověka blednutí vzpomínek na to, co bylo, než sem přišel. Obrovské sídlo v gotickém stylu za městem, které neznal, na místě, kde nikdy nebyl. Vymykalo se všemu obvyklému a stereotypnímu, co kdy viděl, zažil, a v čem žil. Vlastně ani netoužil po nějakém exotickém stylu života, extrémech, nebo být obklopen neobvyklými věcmi. Jediné, co si přál, bylo vidět víc, vyjít z únavného koloběhu dnů ven. Tehdy to byl první den, kdy byl pryč a stále u něj přetrvávala vzdorovitá nálada. Možná proto ho to spíš upoutalo k takovému místu, místo toho, aby si šel sednout do zapadlé hospody na náměstí a tiše vnímal ten uvolňující pocit nezávislosti někde u baru. Vzpomínal na honosnou bránu, která nebyla ani zavřená, ale pootevřená na šířku dvou kroků. Jako by říkala: ,,Vstup pokud chceš, odejdi, pokud ne. Vlastně by bylo lepší, kdybys odešel." Na dvou sloupcích křídel brány roztahovaly svá křídla dvě sochy havranů. Ruce, které je sochaly, musely mít obrovský cit pro kouzlo okamžiku. Havrani byli zachyceni ve chvíli, kdy se odlepovali od země. Navždy uvězněni v kamenné podobě. Navždy ponecháni okamžiku mezi nebem a zemí. Stejně jako přízraky, které neslyšně klouzaly vzduchem v prostorách sídla.

Šel dál, kam ho nohy nesly, duchem ztracen ve vzpomínkách, že si ani neuvědomoval cestu. Vybavil se mu okamžik, kdy vešel na pozemek a pohled mu padl na kamennou fontánu. Byla už dávno vyschlá. Rysy sochy, která seděla na podstavci, už dávno ohlodal zub času, ale to dílu rozhodně neubíralo na kráse. Spíše naopak. Tady bylo všechno podivně tiché. Strnulé a starobylé. Ve chvíli, kdy vešel branou, okolní svět zůstal daleko za ním. Socha hleděla do nekonečných dálek v sedu s vahou částečně přenesenou na levé stehno s nohama u sebe volně spuštěnýma dolů, dlaněmi se opírala o hranu podstavce a působila stejným dojmem jako ti dva havrani. Jako by toužila uniknout z tohoto místa, ale někdo ji nechal ztvrdnout na kámen. I když byla nádherným dílem, pocítil z ní pachuť smutku a beznaděje. Byl to anděl s podobou půvabné dívky zahalené do lehkého přiléhavého šatu. Měl jen jedno křídlo, roztažené touhou zmizet. Nebo se mu to možná jen zdálo. Možná to byly jen obyčejné sochy, krásná umělecká díla. Třeba to způsobuje jeho momentální nálada, že v nich vidí takovéhle věci a má z nich takový pocit. Obešel vyprahlou fontánu a vystoupal po pár schůdkách nahoru k obrovským těžkým vstupním dveřím vsazeným v lomeném oblouku. Zkusmo vzal za kliku. Byl si skoro jistý, že dovnitř se nedostane. Už tak se divil, že když je brána otevřená, není pozemek nijak poznamenaný od vandalů a jiných pochybných existencí. Ale pravdou bylo, že zdejší lokalita byla hodně malým městečkem, kde žila spíše starší generace. Mladí se na takových místech nezdržují. Zmizí studovat, co nejdříve to jde, přesouvají se do velkých měst.

Překvapilo ho, jak lehce šly dveře otevřít. Samozřejmě, že musel trochu zabrat, byly dost těžké, ale nebylo to něco, co by nezvládl. Až když nechal oči přivyknout šeru, uvědomil si, jak je prostor obrovský. Všechno bylo tak honosné, těžké a velkolepé, umně a vkusně vyrobené. Před ním nahoru ubíhalo hladké schodiště z bílého mramoru, které uprostřed pokrýval červený pás koberce. U jeho ústí, kde začínalo zábradlí, byl na sloupku každé strany velký svícen. Teď nebyly zrovna zapálené, ale určitě se tak dříve pravidelně stávalo, jelikož byly pokryté zaschlými nánosy vosku, který se táhl až k jejich podstavcům. Celá podlaha byla z bílého mramoru. Kdyby vystoupal nahoru, vstoupil by do další prostory, která byla pravděpodobně oddělená od předsálí, kde se momentálně nacházel. Stěny byly holé, ale když zaklonil hlavu, naskytl se mu pohled na starobylý křišťálový lustr složený z několika pater a přímo obřích rozměrů. Skoro se lekl, protože působil dojmem, jako by na něj měl každou chvíli spadnout. Když se odhodlal pokračovat dál dovnitř, měl najednou provinilý pocit, jako by se sem vloupal. Nebylo by lepší odsud odejít? Určitě to tu někomu patří. Vejít jen tak na cizí pozemek a do cizí budovy je rozhodně trestné. Proč ho ale jeho majitel neušetří zvědavým slídilům tím, že prostě nezamkne bránu? Tohle mu nešlo na rozum. Možná, že se tu konají prohlídky, ale neviděl žádný rozpis časů, turisty, ani výdej lístků. A že by bylo na co se dívat a co fotit. To následovala myšlenka, kterou se doteď raději moc nechtěl zaobírat. Lidé sem nechodí. Je možné, že se tomuto místu vyhýbají? Ještě nedošel ani do půlky, když ho přemohla zvědavost pro další pohled na všechno z větší výšky. Otočil se a znovu vše studoval. Symetrické, ale krásné ornamenty na vnitřní straně vstupních dveří byly vtepané do tmavého kovu. Nad nimi propouštěla tři okna v lomeném oblouku dovnitř lom paprsků slunečního světla. Když se na ně soustředil, zahlédl v nich poletovat částice prachu. Prostřední okno bylo o něco větší, než ta postranní dvě. Všechna byla poskládaná z malých tabulek a tvořila dokonalou mozaiku rozličných tvarů. Nevěděl, jak dlouho tam stál a díval se na ten fascinující obraz. Pak se otočil a spatřil jeho, jak stojí nahoře na prvním schodu s jednou rukou lehce položenou na zábradlí a neznatelným úsměvem na tváři. Bytost z jiného světa.

Bílá vrána -00-

9. srpna 2016 v 15:55 | M.S. |  Bílá vrána


-00-



Mrtvé ticho, které nastalo pak, bylo téměř hmatatelné. Rezonovalo nevyřčeným koncem věty, ale i otázky, která ho už dlouhé dny tak pálila na jazyku. Chodbou se přes poničené okenní tabulky linulo mdlé světlo zataženého dne. Prodlužovalo stíny a halilo okolí do ocelové šedi.

V té chvíli vypadal ještě víc jako bytost z jiného světa, krásné, i strach nahánějící zjevení. Přesto ale zároveň plné jakési vnitřní prázdnoty, která pro něj byla něčím tak neznámým a děsivým, že mu z toho po zádech přejel prst mrazu. Zas a znovu si ji uvědomoval, když tu před ním opět stál, tak neuvěřitelně blízko. I délka dvou kroků pro něj byla něco, co ho donutilo strnout a na chvíli zapomenout dýchat. On na rozdíl od něj oplýval ledovým klidem, v tu chvíli nehybný, chladný a krásný jako mramorová socha. Koutky měl nepatrně zvednuté do jeho obvyklého úsměvu, který byl jen rysem mramorové sochy, neměnný, bez pocitu, jen nekonečně trvající umně vyrytou mimikou do bezchybné tváře.

Pak pohnul rukou. Socha ožila. Instinktivně se zachvěl, když vtom zjistil, že pohyb nesměřuje k němu, ale kupodivu k nejbližší rozbité okenní tabuli. Bez toho, aby z něj spouštěl pohled, uchopil mezi prsty ostrou vyčnívající hranu a jediným trhnutím zápěstí odlomil kus skla. Ozval se krátký tříštivý zvuk. Rozlehl se ozvěnou ztichlé chodby, která jen podtrhovala všudypřítomnou strnulost. Stále obezřetně sledoval, kam ruka, která teď držela podlouhlý kus střepu, putuje, a s nepříjemnou obavou zpozoroval druhou, která se také pohnula směrem k té první. Rázem mu došel smysl konání, když druhá ruka nastavila ostré hraně střepu svou vnitřní stranu zápěstí. Celé to udělal tak samozřejmě, tak naprosto klidně, jako by to byla zcela všední záležitost.

Překvapeně hlesl a zalapal po dechu. Jeho lehký úsměv a způsob, jakým mu oplácel pohled, se nezměnil, ani když bodl a hrana projela kůží jako máslem. Zdálo se dokonce, že se to celé děje mimo něj, že on není ten, kdo bodl a byl zraněn. Z rány se vyvalila krev temná jako hřích, prudká jako dlouho potlačovaný pocit. Hanila jeho bělostnou pokožku a s tichým pleskáním kapala na podlahu s popraskanou dlažbou. Stále na něj upřeně hleděl, jako by o něčem dlouze přemýšlel. Skoro jako by nehleděl na něj, ale skrz něj. Znovu ho zamrazilo. A pak zase, když viděl, jak jako by ztratil cit v ruce, která držela střep a nechal ho samovolně vyklouznout z prstů. Třesknutí se silně odrazilo v ozvěně od stěn, ale v jeho uších znělo podivně tupě. Něco v jeho hlavě na něj křičelo, aby utekl. Možná by tak i učinil, kdyby ho jeho tělo poslouchalo. Nemohl se hnout, nohy měl jako zapuštěné do země.

Až když k němu pomalu natáhl zkrvavenou ruku, polekaně ucouvl. I druhá se mírně zvedla a natočila dlaní směrem k němu. Vypadalo to, jako by ho chtěl obejmout, dokonce měl pocit, jako by se mu v tu chvíli zalesklo v očích něco vřelého. Ucouvl ještě o další krok… a pak si vzpomněl na otázku. Na otázku, která právě teď rezonovala vzduchem, která právě teď byla tak blízko odpovědi a jako by věděla, že už nikdy nebude, tlačila ho zevnitř do hrudi, doslova se drala jeho ústy ven. Nezeptal se on, to ona se nechala slyšet násilím. Přestože vylétla jako pták dlouho držený v kleci, podařilo se mu její dychtivost ovládnout.

,,My... už jsme se jednou setkali, že?" slyšel sám sebe, jako by to byl hlas někoho jiného.

Nic se nezměnilo. Nikdo z nich se nepohnul, nikdo z nich nic neřekl. On zůstal tak, jak byl, s napůl rozevřenou náručí, se zvětšující se kaluží krve na podlaze pod jeho rukou. To, jak děsivý to byl pohled, se snažil nepřipouštět si do myšlenek. Otázka stále létala ve vzduchu, od stěny ke stěně jako splašený pták hledající cestu ven.

Ale odpověď nepřišla v podobě slov. Vrazila do něj zčistajasna jako uvědomění a projela jím od hlavy k patě. Přišla náhle jako vnuknutí, jasná jako příkaz. Abstraktní jako pocit, přirozená jako instinkt. Jeho tělo ji vyslyšelo a podlehlo jí, jeho mysl ztratila samu sebe. Nepamatoval si, kdy učinil těch pár kroků. Nepamatoval si, kdy se tak rozhodl. Vnímal jen jeho náruč, která se kolem něj sevřela, jeho prsty ve svých vlasech. Cítil rudou mazlavou tekutinu na svých rtech a po hmatu si uvědomil, že křečovitě svírá jeho ruku a jazykem slízává a polyká horkou krev.

Dlouho nemohl přestat, nedokázal to. Dokud nezaregistroval, že druhý, opřený zády o stěnu, klouže k zemi. Nebylo se čemu divit, normální člověk by už měl vykrvácet. Stále setrvával v jeho objetí. Uvědomění odešlo stejně nečekaně, jako přišlo a on odtáhl ušpiněné rty od rudě zbroceného předloktí. Pohlédl mu do očí. Zdálo se mu to, nebo v nich spatřil něco vzdáleně podobného dojetí? Každopádně se pohled změnil z chladného ledu na něco měkce přívětivého.

Jedna z posledních věcí, kterou vnímal, bylo, že mu palcem něžně setřel krvavou šmouhu nad horním rtem.

,,Myslím, že odpověď už znáš." Zazněl jeho hlas jako z jiného světa.

Pak už si nic nepamatoval. Nikdo z nich.