Chutná to jinak

23. ledna 2015 v 23:21 | M. S. |  Na téma týdne
Je to divný. Nevíš, kterou svoji stránku máš poslechnout. Nevíš ani, kolik jich máš. Jestli jsou tady, když potřebuješ, nebo jestli ti schválně podráží nohy (a hlavně hrdost) tím, že se najednou objeví a zachvátí tě, protože si je nedokážeš udržet na uzdě. V jednu chvíli máš naprosto přesný přehled o svých částech osobnosti, jsi přesvědčený, že už se ti je konečně podaří poskládat, vymodelovat, ztvárnit konečnou formu. Oni říkají, že to znamená najít se. Tamti říkají, že si to najde tebe. A další, že někoho potřebuješ, aby ti v hledání pomáhal. Každý říká něco jiného, takže pak akorát zase dospěješ do stavu, že nevíš.


Ten naprosto přesný přehled se ale v příští chvíli hned zase rozplyne. On ani moc dlouho netrval... možná pár minut. Možná pár chvil, kdy ses cítil, jak najednou do všeho vidíš, protože jsi diskutoval s oduševnělým člověkem, který to má jak na dlani a snažíš se oklamat svoji vlastní mysl, že když to umí on, dokážeš to taky. Jenomže pak, třeba, když dojdeš domů, nebo už v té chvíli, kdy ze setkání odcházíš, probíhá ten proces (v čemž možná pomáhají některé stránky tvé osobnosti), kdy se vracíš zase zpátky, do starých kolejí, ke starým cestám, protože tam to přece znáš, tamtudy už víš, jak a kudy chodit... (Nebo ne? Je dobře, nebo špatně, že se furt vracíš?) Znáš každou zatáčku, strom a kámen, kořen, na který si musíš dávat pozor, protože jsi zvyklý, že tam je. Je přece tak hrozně nebezpečné a riskantní kráčet cestami, kde jsi ještě nebyl. (A teď nevíš, jestli bys to neměl označit spíš za vzrušující, protože jedna z tvých stránek přeci miluje dobrodružství, adrenalin, akci, nové a neotřelé věci.)
Ne, abys mi rozuměl, v tu chvíli je vidíš. Vidíš je, hledíš jim do těch jejich tváří, který jsou tak stejný, ale vlastně se úplně liší (protože jsi to přece ty, ne?). Pak zase padne mlha, některé dokážeš rozeznat (protože ty tady budou přece vždycky... a ty pro změnu nevíš, jestli to je dobře nebo špatně, jestli by na jejich místo neměly nastoupit jiné), další mizí a zase se objevují. Ve vhodnou, nebo v nevhodnou chvíli?
Ten oduševnělý člověk možná má něco, co ty nemáš. Po chvíli přemýšlení zjistíš, že to možná bude zkušenost. Vracíš se zpět do minulosti a vzpomínáš na své vlastní zkušenosti. Většinou jsi neudělal moc zakázaných věcí. Měl jsi strach. Spousta těch lidí (nemyslíš si ale, že všichni), které pokládáš za oduševnělé, má ale zkušenosti se zakázanými věcmi větší, než by dokázal náhodný člověk (který taky nedělá moc zakázaných věcí) odhadnout.
Pamatuješ si ty vzácné chvíle, kdy jsi dělal něco zakázaného. Měl jsi strach, ale to vzrušení, které jsi cítil, bys nikdy s ničím nezaměnil. Věděl jsi, že když tě chytnou, bude to špatný, adrenalin se v tobě nahromadil a srdce ti bušilo jako splašený. Tehdy jsi to chtěl mít co nejdřív za sebou, ale vždycky, když si na to vzpomeneš, jsi rád, že jsi to mohl zažít. Obohatilo ti to život (byť jen trochu) o další pocity a zkušenosti.
Zdrženlivost je k něčemu dobrá. Občas jsi rád, že jsi zdrženlivý byl, zjistil jsi totiž, že to mohlo špatně dopadnout. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Tak proč i přes to, čím se utěšuješ, cítíš to divné prázdno v sobě? Měl jsi to zkusit, třeba bys byl úspěšný. A nebo by ses za sebe styděl, litoval bys. Měl jsi! I to je zkušenost. Teď. Teď! Víš, že nakonec tu chvíli promarníš. Přijde vždycky jenom jednou. O vteřinu déle nebo dříve, je moc pozdě nebo moc brzo. Odcházíš se zdrženlivostí po boku a tvoje hrdost si s tebou potřese rukou, protože jsi ji v tu chvíli zachránil. Jak to ona ví? Mohl jsem ji taky posílit tím, že jsem něco změnil. To je tehdy, když se ti podaří udržet na uzdě a ovládnout jiné tváře, mnohem nebezpečnější než nějaká zdrženlivost. Chtějí ven, chtějí se projevit, potřebují se živit na tvých činech, jinak ztratí svůj smysl. Byly stvořeny společně s tebou. Přišly jakoby z veliké dálky, tahaly za provázky mnoha loutek před tebou ve tvé linii, jen se trochu přizpůsobily tvému tělu a své době. Jejich původ je neznámo kde, hodně, hodně daleko. Můžeš ho proklínat, ale nepomůžeš si tím. Nechej je hladovět a jejich boj o život vyústí v o to horší projev, který jsi nikdy nechtěl. Potřebují potravu. Potřebují tvoje činy, tvoje pohnutky, tvoje rozmary, aby po nich chňaply a vedly je. Má větší naději na vítězství vášeň a touha, nebo již jmenovaná zdrženlivost a opatrnost? Radost z nahromaděného adrenalinu, veselí a různé pohnutky, nebo skleslost, zasmušilost?
Dobrá tedy. Řekněme, že ty živější stránky to vezmou do svých rukou.
,,Šel jsi s lidmi, se kterými bys nikdy nešel, pronášel věci, které bys nikdy nevzal do úst, smál jsi se jejich slaboduchým vtipům, to všechno v obraně, aby ses necítil osamělý."
Lidé se často omlouvají, nebo mají potřebu vymazat první věc, kterou řekli nebo udělali čistě z prvního impulzu, který v nich daná situace vzbudila. Ihned to zamluví nebo skryjí jako nějaké špinavé tajemství, co nemělo být nikdy vyřčeno. Proč? Vždyť v tu chvíli to chtěli říct.


Stojíme tam a koukáme na ten ohraničený pozemek.
,,No tak, nebuď suchar, tady to vůbec nehlídaj."
A tak jo. Já to udělám. Jen tak z hecu. Ať jsem frajer. Ať nekazim zábavu.
Protože kdybych teď odmítnul a šel domů, měl bych v sobě zas to prázdno. Strašně čekám na tu chvíli,... já tušim tu chvíli, že teď přijde nějaká, možná malá, změna. Nějak moc dlouho to jede ve stereotypu. Až strašidelně dlouho, přijde mi, že je to sen. Ale ne, na sen je to moc konktrétní, nemá to žádnou fantazii, jsou to tisíckrát procházený ulice tvýma krokama, když jdeš ráno do školy a pak ze školy domů... tohle není sen. Teď, já prostě teď cejtim, že se musí něco stát. Protože když odejdu domů, nebude tam ten pocit.
Protože to prostě chutná jinak.

Nic se nestalo. Nechápeš, proč jsi cítil takový adrenalin. Proč kolem toho lidi dělají takový povyk. Na druhou stranu (druhé stránky) si připadáš jako neskutečný dobrodruh. Přemýšlíš, jestli se nemáš náhodou sám sobě vysmát.
Když uvolníš pouta (a ty víš, proč je necháváš připoutané) těm svým vášnivým a divokým stránkám, chvíli se cítíš jako král. Pak zjišťuješ, že když jednou vypustíš zběsilé psy, špatně se chytají. Než je všechny chytíš, dlouho to trvá. Než se ovládneš, vzduch je plný tvých pohnutek, které vznikly z rozmarů, tvých bláznivin, o které nikdo nestojí. V tu chvíli velmi rád uvítáš starou dobrou zdrženlivost.

Stojím tam a koukám na ten ohraničený pozemek. Je noc a vzduch je vlhký. Pouliční lampa na mě vrhá oranžový kužel světla. Zajímá mě, jestli nad strachem tentokrát vyhraje zvědavost. Jsem tu sám a nemám co před kým hrát. Vidím v pletivu díru, kudy bych se mohl protáhnout. Pozemek je neudržovaný, vidím staré koleje, které zatáčí do dálky a dávno odstavené vagony, které budou ještě několik let v klidu rezivět. I když se tváří, jako by se jich čas netýkal, neoklamou jeho ostré zuby. Pak je to jako by ve mě někdo cvakl vypínačem. Mlha s tvářemi náhodně se zjevujícími a objevujícími, kterou jsem tam vzadu v podvědomí vnímal celou věčnost, je najednou pryč. Kdosi jim zakázal se dívat. Nic tam není, ale není to prázdno. Je to ticho před činem. Cítím zrnění v uších, nejdřív slabě, potom stále nabývá na síle, celé mnou prostupuje, je to jako krátký stav, přechodný bod mezi čímsi. Jako když v divadle zhasnou světla, před tím, než herec vyjde na první scénu. Je to jako prst, který v příští chvíli má stisknout spoušť nabité zbraně. Jako těch pár chvil po tom, co oblohu ozáří blesk a má přijít hrom. Teď, já prostě teď cítím, že se musí něco stát. Teď... Teď. Teď!

Protože to prostě chutná jinak.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama