Vůle

22. listopadu 2014 v 20:07 | M. S. |  Na téma týdne
Jedna z mála věcí, u kterých jsem na sebe hrdá, je ta, že jakkoliv jsem na dně, vždycky se ve mě ozve hlas kterej říká: ,,Ne, ještě jsem neskončila. Jdu to zkusit znova." Je to zároveň poděkování i těm, kteří mě podpořili a říkali, že to bude dobrý, je to poděkování tátovi, který díky pár slovům zčásti změnil můj pohled na něj. A mámě taky, že mívala sílu se se mnou učit, tlouct mi to do hlavy, protože jinak bych dopadla špatně. A že i když už to nedělá, skoro pokaždý, když přijdu dodělaná ze školy, mi řekne, že nemám házet flintu do žita a že mi jednou moje snaha vyjde. I když to v tomhle článku tak nevypadá. Víceméně je to výlev. A jo, je o učení. Ale notak, škola přece zastupuje většinu času našeho života.





Další šance obrácená vniveč. A další. Jenomže ona nemohla dělat nic. Nic, než zůstat sedět v lavici a se zatnutými zuby v sobě dusit vztek a zoufalství. Papír, který se jí po týdnu vrátil zpět, se jen červenal učitelovými poznámkami a podtrhanými slovy. Zamlžil se jí pohled, ale jen krátce. Rychle zamrkala. Ne, ještě nesmíš, jsi tu teprve krátce. Nechceš přece, aby někdo viděl tvoji slabost. Mozek jí doslova vybuchoval ve vzpomínkách na noc strávenou nad učením a uvědoměním, že to zase k ničemu nebylo. Taková věc ji pronásledovala už dlouho a vždycky po nenaplněné snaze. Nutila ji o sobě pochybovat. O tom, zda se hodí na místo, jako je tohle, zda nemá nějakou poruchu soustředěnosti, nebo jestli není jednoduše hloupá.
Zbytek dne měla žaludek stažený nechutenstvím a mluvila jen, když se jí někdo na něco ptal. I tak odpovídala spíš jednoslabičně. Doma to řekla mamce, které dělalo starosti, proč je najednou tak zamlklá. Nemělo cenu dělat, že se nic neděje, byla typ člověka, který to dlouho nevydržel držet v sobě, nakonec to z ní vždycky vylezlo. Kolikrát si i uvědomila, že jí je pak lépe. Dnes ale nebylo ani poté. Mamka se dovedla chvíli tvářit chápavě a chvíli jinak.
,,Jakto? Vždyť ses na to učila, co tam bylo težkýho?"
Řekla jí všechno, co si pamatovala, že měla špatně. Ani tak si ale nebyla jistá, jestli to bylo ono. Teď bylo jen otázkou času, kdy se jí dostane takové reakce jako, že jí to přeci vysvětlovala, nebo kázání, že kdyby se na to připravovala dřív, napsala by to lépe. Přišlo to druhé a v ní na to začal bublat vztek. Přemýšlela, jestli odejít nahoru a nebo s ní o tom diskutovat a snažit se vzdorovat v předem prohraném boji.
Přesně, jak přepokládala, zůstala a chvíli se marně snažila obhájit. Ale ať dělala co dělala, věděla, že je to přeci pravda. Čím dříve a déle se na něco člověk připravuje, tím větší je pravděpodobnost, že to zvládne. Takové už je holt zajištění úspěchu. Jenomže ona to přeci znala. Věděla, jaká je snaha, znala i odměnu, krásnější, než cokoliv jiného, ale víc než to, znala spíš hořké a potupné zklamání, potopenou naději, zničené nervy nad něčím, co jí bralo čas a trpělivost a přesto neneslo očekávané výsledky. Už dříve vynakládala větší úsilí než většina lidí. Některým se na to stačilo jen podívat. Jenomže oni měli něco navíc. Měli dlouhodobou pamět, na rozdíl od ní. Měli logické myšlení, které ona nikdy neměla. Dokázali se úplně soustředit, a to taky dělala vždycky jen tak napůl. To byly důvody, proč i přes snahu dosahovala pouze průměrných nebo horších výsledků. Právě proto pro ni jediná možnost, jak dosáhnout úspěchu, byla sednout si k tomu doma a nasoukat si to do hlavy. Znala to. A byla na to svým způsobem hrdá, jiní nebyli schopní se doma učit. To ale bylo dřív. Teď si myslela, že když jde někam, kde je úspěch založený většinou na tomto, bude už vědět, o co jde, bude zvyklá na snahu a na to obětovat tomu velké množství svého volného času.
Ukázalo se ale, že ji to nepostavilo do žádné výhody. Věděla o lidech, kteří právě proto, že bývali dobří automaticky, měli ten problém se doma učit. Ale i někteří z nich byli lepší. Z jakého důvodu asi? Už zase byla jedna z těch horších, zase měla zničené nervy a trápila se těmi hořkými zklamáními. Navíc se ještě dvakrát zvýšilo množství volného času, které musela obětovat. Protože se dvakrát více zvýšily nároky, které na ni byly ze všech stran kladeny.
Ze strany příbuzných a rodiny se ale dočkala změny. Většinou s ní soucítili. Bylo to zvláštní.
Odcházela po schodech nahoru a v pokoji sebou praštila o postel. Nikdo neřeší školu tak, jako já. Buď zvládají, nebo se přetvařují. Ale nikdo se z toho nezblázní. Ne tak, jako já. Jsem prostě jenom slabá.
Jen tak ležela a neměla pojem o čase. Věděla, že zítra budou psát zase. Že se musí jít učit. Ale byla tak znechucená, že si byla jistá tím, že kdyby se na to podívala, vybuchla by vzteky nebo propukla v pláč.
Zamžourala do tmy. Už tu leží hodinu. Posadila se a párkrát ospale mrkla do stěny. Zítra tam jdeš zase, víš to? Už tě zase dostali na kolena, …víš to? Je to fakt na nic, to je jasný. Chceš slyšet pravdu? Je to úplně na hovno. Jseš úplně v prdeli. A chceš to tak dál? Jo, dál tady lež a celou noc breč do polštáře, nadávej na svoje špatný rozhodnutí a životní chyby. Možná si ulevíš, ale ve výsledku neuděláš nic pro to, aby se to změnilo. Chceš zůstat na zemi? Na kolenou, nechat do sebe kopat tak dlouho, dokud neskončíš na břiše, neochutnáš bláto a neumíníš si, že nevstaneš? Už nikdy? Víš, oni do tebe budou nakonec kopat tak dlouho a tak tvrdě, že tohle se nikdy nestane. Dokud budeš cítit bolest, budeš od ní chtít uniknout, takže se stejně pod náporem zvedneš, ale neuděláš nic, než že se odplazíš o kousek dál, kam na tebe nedosáhnou. Že odejdeš. Zbaběle stáhneš ocas a vycouváš se za někoho schovat. Za někoho, na koho bys mohla všechno svést, koho budeš nastavovat kopancům místo sebe. A to necheš. Nebo jo? To chtějí jenom zoufalí sobci, kteří jsou líní nést odpovědnost za svoje chyby a rozhodnutí, líní se změnit, zvyklý, že v okolí je vždycky někdo další, koho můžou místo sebe nastavit kopancům. To jsou přesně ti lidé, kterými jsi ty nikdy být nechtěla. Není teda lepší zvednout se, kdy to ještě není tak těžké? Ve chvíli, kdy ještě neochutnáváš bláto a poslední zbytky tvé hrdosti nejsou pryč. Hezky plynule se zvedni na jedno chodidlo, klidně se opři o zem, není to žádná hanba, když se někdo hrabe ven, vždycky potřebuje podporu. Postav se, budeš najednou výš, lidi, co do tebe kopou už to nebudou mít tak snadné. Opraš ze sebe špínu. Můžeš jim jednu vrazit, ale můžeš se k nim také obrátit zády a kráčet dál pryč. Dokážeš jim tak, jak nad věcí jsi.
Vydechnu. Odhrnu si vlasy z čela a promnu si oči.
A teď vstaň. Rozsviť, dojdi ke stolu a začni. Protože když to neuděláš teď, bude čímdál těžší se k tomu přinutit později. Tak ještě jednou. Sedni si a dej tomu ještě jednu šanci. Ne poloviční. Jak moc se chceš zvednout? Vracet rány můžeš později. Teď je důležité udělat první krok.

O půl hodiny později byla místnost doslova načichlá soustředěním. Neozýval se žádný zvuk kromě šustění papíru, jak otáčela stránky a pak se zase vracela nazpátek znovu a znovu. Potřebovala to nejdřív pochopit. A za chvíli už byly papíry popsané výpočty, které většinou nevycházely. Ještě jednou. Pokračovala. Začínalo se jí vyjasňovat. Pak zase byla ztracená. Tohle vypadá těžce. Ne, ještě jednou. Ještě jednou.
Potom vrzly dveře. Už podle kroků, které mířily po schodech nahoru poznala, že je to táta. Oči jí pořád ulpívaly na stránkách, ale vnímala, že k ní došel. Chvíli se nic nedělo. Cítila, jak se dívá, co dělá a nějakým způsobem poznala, že se blíží dotek. Položil jí ruku na hlavu a chvíli ji tam nechal. Ztuhla, ale přinutilo ji to zvednout koutky do úsměvu.
,,Cítím s tebou," promluvil po chvíli, ,,Vydrž."
Nic jiného už neřekl. Jen tiše odešel. Pár vteřin po tom byl v jejích očích vidět údiv a dojetí zároveň. Koukala do sešitu, ale nevnímala, co je v něm napsané, jen se usmívala jako blázen. Tohle nikdy neudělal. Nikdy. Vždycky ji jen doháněl k většímu snažení a stále opakoval věci jako, že se učí málo, že se nesnaží, její výledky nikdy nebyly dostačující. Podpora žádná. Pochvaly jen zřídka. Zajímal se jen o předměty, které jí dělaly problémy. A ty potom kritizoval. Tomu, co se stalo před pár vteřinami, odmítala uvěřit. Ale stalo se to. Přišel k tobě a podpořil tě. Zdá se to nemožné, ale on to udělal. Takže se snaž. Máš další důvod se zvednout. Máš další důvod vytrvat.
Vrátila se k výpočtům a prala se se složitým příkladem. Už potřetí jí nevycházel. Rozhodla se podívat se na jiné podobného typu, ale lehčí. Přišla jim na kloub, ale nevěděla, jak dlouhá doba mezitím uplynula. Je to pokaždé o stejném principu. Přisunula si zpátky odložený papír a vrátila se k tomu předchozímu. Tak ještě jednou.

Rozhlížela se po třídě a sledovala očima spolužáka, který rozdával opravené písemky, které psali před třemi dny. Byla připravená na hořké zklamání, snažila se nedoufat moc, protože by ji to akorát o to víc bolelo. Přesto jí ale žaludek ztěžkl očekáváním a špatně potlačovanou nadějí. Konečně zamířil k ní.
,,Dobře ty, plnej počet." Podal jí písemku.
,,Co..?" Hlesla jako ve snách, vzala papír do ruky a prohlížela si ho. Tvář jí hned ozdobil úsměv, který ukázal krásné bílé zuby.
,,Ty jo, dobrý," pochválila spolusedící její výsledek.
Tak vidíš, jde to. Ale na kolenou nikdo nikdy bojovat nedokáže. Zvedni se, narovnej se, a opraš si špínu z kalhot. Jdi dál. A nepřestávej. Pokračuj. Ještě jednou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama