Září 2014

Skok

5. září 2014 v 19:42 | M. S. |  Na téma týdne
Věc, co jsem napsala už dříve, ale myslím si, že k tomuto tématu se hodí víc než dost. Přijde mi, že dodes nenašla využití, tak snad teď svoje uplatnění najde.



Cítím to chvění ve vzduchu. Můžu natáhnout ruku, nahmatat ho, sevřít mezi bříšky prstů ta miniaturní vlákna, která tvoří celou tuhle realitu. Můžu si vytvořit svou vlastní stejně tak, jako zničit cizí. Můžu trhnutím rozervat ta vlákna a nechat vysypat změť pojítek s okolními světy jako malé lesklé korálky, které se rozlétnou, jako bych někomu strhla z krku šperk.
Nechala jsem na stole ležet rozečtenou knihu. Je položená hřbetem nahoru a vlákna si od ní drží zvláštní odstup. Je to další druh pojítka s okolními světy. Další trhlina, kterou můžu vytvořit a současně do ní i vlézt.
Otevřu okno a vlákna se rozlétnou, uskočí přede mnou do nezměrné vzdálenosti, dívám se právě na jejich podstatu, podstatu tohoto světa. Chvění ve vzduchu teď cítím více než zřetelně, celým svým tělem, každou částečkou kůže.
Vylezu na parapet a hledám oporu a rovnováhu v končetinách. Nakloním se trochu víc. Jsem jen zvědavá.
Nyní se chvěje samotná podstata mé existence, stojící na hraně svého bytí, nejistě přešlapující, váhající a plná nejistoty. Nechám zmizet váhání a hluboko do půdy zadupu strach, který nutí krčit se a třást každý živý organismus, jakkoliv silný, bez ohledu na to, zda stojí na samém vrcholu pyramidy potravního řetězce, či na úplném dně.
Vrhnu se do prostoru, prorazím rukama vzduch a s ním další životně důležité podmínky. Kyslík, od kterého se odprošťují, mě ožehne svým nedostatkem, na koncích článků prstů cítím drobné kapičky vody, které vysychají. Přestávám cítit teplo i chlad. Mé tělo se zevnitř vyprázdnilo.
Tam, kam teď mizím, nebudu ani jednu z těchto věcí potřebovat. Nyní už nerozpoznám temnotu a světlo a tak nemůžu zformulovat to, co právě vidím. Jediné, co můžu rozeznat, jsou všudypřítomná vlákna. Nelepí se na mě jako vždy, nejsou tak prchavá a jen těžko spatřitelná. Nyní se kolem mne rozpínají a vlní v pravidelných intervalech. Jejich dotek cítím tak jasně, jako si uvědomuji svoji existenci. Nebo právě tak jasně, jako si uvědomuji, že jsem ji ztratila.
Budou to snad věky, co jsem se sem dostala? Věky? Dny? Hodiny? Existují v téhle dimenzi, v tomto prostoru, tomto světě vůbec tyto pojmy? Existuje tu vůbec samotný čas? Je to dobře nebo špatně, že jsem se přemístila? Takto nemůžu věci porovnávat... nebo ano? Záleží přeci na tom, jak se sama rozhodnu o správnosti nebo špatnosti nějaké věci. Je možné o tom vůbec takto přemýšlet?
Byla jsem... byl jsem... bylo jsem... Kdo jsem? Jakým způsobem na sebe můžu nahlížet, jak o sobě hovořit? Cítím kontakt. Jinou existenci... Natáhnu ruku, pokud jí ještě můžu říkat ruka. Pokud ještě mohu nazývat své tělo svým tělem. Vlákna už přestávají být netečná, přestávají být jen volnými pableskujícími provazci. Blesknutím s sebou cuknou, sevřou mne do pevné sítě a jelikož už žádný vzduch nedýchám, cítím jen tlak a to, jak se mé tělo začíná rozpouštět. Zabraňují tomu, dávají částečky kůže znovu dohromady, obalují mě stále dokola, zbavují mě smyslů, pokud ještě nějaké mám a můžu jim tak říkat. Trhnou mnou, mrští mnou do prostoru, nesčetněkrát mne roztříští a znovu sjednotí.
Znovu se mi vrací uvědomění o podstatě světla, vidím ho všude kolem sebe. Po těle mi od temene až po paty stékají kapky životodárné tekutiny, hledají cestičky a putují dolů. Má tvář je ožehnuta žárem, který nechává vodu mizet, prázdnota organismu ustupuje kompletnímu sjednocení a plnosti. Vzduch mi prudce vyrazí z úst, lapám po něm a vlákna, která opět nevidím, jen vzdáleně cítím a už nemůžu nahmatat, mi určují správnou gravitaci a zruší všudypřítomné chvění. Vrátily se všechny mé podmínky života a potřeby. Vzduch, který najednou tak vděčně a rychle dýchám, prostupuje do očí bijící... běloba.
Podstata bytí znenadání trhne mou existencí.

,,Už se probrala? Díky bohu..."