Srpen 2014

Jinde

22. srpna 2014 v 10:46 | M. S. |  Na téma týdne
Nebylo nic předtím. Uvědomění mého vlastního bytí mnou projelo jako hotová věc ve stejnou chvíli, kdy se mi na sítnici promítl obraz místa, kde jsem se nacházela. Byla noc, stříbro měsíčního svitu jemně hladilo ševelící listy na stromech, bylo usazené na trsech trávy jako námraza spolu s vlhkostí. Znala jsem to tu, věděla jsem zcela jistě, že jsem tu už někdy byla, protože jsem přesně věděla, kde se octnu, když se otočím a půjdu zpět, nebo když vykročím dopředu a projdu mezi seskupením vysázených stromů.
Nalevo se tyčila skála, černá proti měsíčnímu světlu. Pod ní bujel hustý les. Neozval se žádný noční pták ani jiný typický zvuk. Jediné, co bylo slyšet, byl vítr, slabý, občas zanikal, občas sílil, proháněl se mezi stromy, šustil listím, hrál si s mými vlasy. Bylo to zlověstné, a jakmile jsem si to uvědomila, pocítila jsem slabé bodnutí strachu. A ten, jakmile pocítím, těžko se ho zbavuji, marně hledám rozptýlení a činnost, díky které na něj přestanu myslet. Jedna moje část chce utéct, druhá ví jistě, že tohle je jedinečná atmosféra, jedinečný pocit, jedinečná chvíle, která už nejspíš nebude. A potom hluboko, hluboko ve mě šeptá hlásek něčeho mně v této realitě neznámého, zato tak zvláštně, až překvapivě povědomého v jakési realitě jiné. Něco o čem vzdáleně vím, ale neznám to, ne tady, ne teď. Ten pocit nepatří mně na tomhle místě, ale mně o spoustu realit dál, mně, která někde poklidně oddychuje, zavřená víčka se jí chvějí a já pod nimi prožívám tuhle chvíli.
Zvrátím hlavu a pohlédnu nahoru na ten celistvý zářící kotouč na obloze. Mraky ho nezakrývají, jen si proplouvají opodál jako cáry jemné vaty. Svítí pár hvězd, jsou náhodně rozeseté po obloze. Připadá mi to, jako bych se dívala na nějaké město, které žije nočním životem. Jako bych z tohoto kousku našeho světa, na kterém se právě nacházím, viděla do nějakého jiného, který je k nám natočený hlavou dolů, ale po jeho stránce je to naprosto přirozené. Lidé tam v tom městě buď spí, nebo míří za noční zábavou... nebo se z nějakého vyvýšeného místa dívají na hvězdy a třeba také přemýšlí, jestli to, co vidí není živá mapa odlišného světa. Nebo odtamtud ani nemusí vidět hvězdy, ale z veliké dálky zmenšený noční sad ozářený plným měsícem, o něco větší skálu a temnou skrvnu jako les kolem ní.
Celkem zřetelný šramot mě přinutí sebou trhnout a okamžitě otočit hlavu po směru zvuku. Začínám mít strach, začínám mít neblahé tušení. Z neznáma, z něčeho děsivého, čemu nerozumím. Z něčeho, co neznám, a co nezná mě. Jinak by se to ke mně přeci nechtělo přibližovat a zkoumat mě z blízké vzdálenosti. Chci pryč. Ta touha jakýmsi způsobem navazuje na ten pocit zezačátku. Je to jakési uvědomění mě někde jinde. Že já, která se procházím tady, nejsem jediná, nebo nejsem kompletní já. Žádnou rozpolcenost ale necítím. Je to hrozně neurčité, vzdálené, tak, že kdybych si toho nevšímala, tak by mě nic takového vůbec nenapadlo. Jako periferní vidění... Pokud mě něco přímo uprostřed mého zorného pole hodně zaujme, ani si neuvědomuji, že něco takového tu je, protože to momentálně nepoužívám, všechna pozornost, všechen zrak je napjatý na jeden jediný a jasný bod přede mnou. Vím, že to najednou neupoutalo mou mysl, vím, že to tu bylo odnepaměti, už od začátku, co jsem se tu ocitla. Chci to poznat, chci to prozkoumat, chci vědět, co to znamená. Jako bych smetla prach ze zapomenuté knihy, kterou jsem našla na půdě, a která mě něčím zaujala.
Dojde mi to. Najednou si to ke mně najde cestu úplně samozřejmým způsobem. Já jsem jinde. Já tvrdě spím a prožívám sebe samu tak, jak tu teď stojím. Koukám se na sebe samu zpod zavřených víček. Nejsem na dvou místech najednou, jsem na jednom místě a moje bytí, moje existence zde, je jen přelud, je to iluze poskládaná ze vzpomínek, z věcí, které jsem prožila, které prožívám a které nechci prožít. Potřebuju se vrátit k sobě, která tvrdě spí. Ale čím víc po tom toužím, tím víc mě tu cosi svazuje a nedovoluje mi odejít. Jako brána, která je zavřená na zámek a já jsem za ní proti své vůli držena. A čím víc tu skutečnost vnímám tím větší mám strach. Mám najednou pocit, že tu kolem mě, schované za stromy, ukryté ve tmě, v lese, číhají hrůzné stíny, netvoři, věci, které neznám. Cítím sebe samu, jak někde daleko a přitom tak blízko pravidelně oddechuje a je nepřímou součástí dění toho, co se jí promítá za zavřenýma očima.
Potom se to stane. Pohlédnu do temného místa mezi stromy a zpoza jednoho z nich vyskočí netvor. Zaječím strachy. Vyskočí druhý, odjinud. Jsou jich tu spousty. Jsou neidentifikovatelní, vypadají zároveň jako všechno a zároveň nejsou ničím. Je to tak náhlé, že si ani nestíhám uvědomovat svou hrůzu, nestíhám si uvědomovat nic. Jen být nedobrovolně přímou součástí dění.

Je to napůl vzlyk a napůl výkřik, který vyjde z mých úst. Moje já se zavřenýma očima už není tak vzdálené, je teď přímo tady, přímo ve mně, jsem jím. Chvíli trvá, než jím skutečně budu. Do té doby se nemůžu hnout a děsivý obraz přede mnou je stále živý. Trvá to dlouho, tak dlouho, než jsem konečně při sobě. Slyším se vydat vylekaný zvuk, cítím, jak sebou moje tělo trhne a já jsem zbrocená potem. Mrkám a chci zahnat hnusné obrazy, co jsem před chvílí viděla, víc, než cokoliv jiného. Srdce mi bije jako splašené a zrychleně dýchám.
Pak vedle sebe zaznamenám cizí přítomnost. Okamžitě střelím pohledem k tomu místu. Sedí tam a pozoruje mě, dívá se na mě jako na něco, co ho obzvlášť zaujalo, na něco neobvyklého. Chce se mi vyštěknout podrážděnou otázku, ale odpustím si to. Můj hněv způsobený tím, že vidí moji slabost, která pochází ze strachu z neznámého, není adresován jemu, ale je mířen hluboko do mě, kde o něm plánuji delší dobu přemýšlet. Jeho krátké překvapení je brzy pryč, vystřídá ho znalý výraz a doplní povzdech. Zní smířeně, ale je z něj cítit příslib káravého tónu nebo poučky, která by měla přijít vzápětí. Nic takového se ale nestane. Polekaně ucuknu před náhlým dotekem. Když si toho všimne, opatrně stáhne ruku zpět, ale ne uplně. Napodruhé už se mu povede mě pohladit po vlasech, krátce a jemně, jako vánek, co si mi s nimi hrál ve snu.
,,Už jsi se zase toulala," zkonstatoval. ,,Říkal jsem ti, že se tam nemáš zdržovat moc dlouho. Neumíš totiž dostatečně ovládat svou mysl natolik, aby se ze sebemenší nejistoty nevyklubalo to, čeho se nejvíc bojíš." Odtáhl se a vstal. Na rtech mu pohrával ten samý lehký úsměv, jako vždycky. Jeho světlé šedé oči mohly působit studeně, ale teď v sobě měly vřelý lesk, když se setkaly s mými. Mlčela jsem a pobízela ho tak k dalšímu vysvětlení. Znal moji otázku, která by přišla, a tak nebylo potřeba ji vyslovit. Měl mě dokonale přečtenou, skoro přesně odhadoval moje reakce a to, co si myslím, byla jsem pro něj jako popsaný list, který plynule a bez zastavení četl.
,,Sedni si teď místo mě a dívej se," řekl mi, a já se zvedla. Posadila jsem se, jak mi nařídil a on se mezitím natáhl na postel. Složil si ruce na břicho tak, že jedna překrývala hřbet té druhé. ,,Už okamžiku, kdy nebudu tady, kdy se ocitnu tam, budu vědět, co přesně udělat, kam se dívat, kam jít. Kam se nedívat, kam nechodit. Nebudu se toulat, půjdu rovnou za svým cílem. Musíš se naučit svoje sny řídit, aby se děly tak, jak ty chceš. Toulání přináší náhodu. Náhoda přináší libovolný sled myšlenek, vzpomínek, vnuknutí. Mezi nimi všechny, i ty které si přeješ zapomenout, ale nejde ti to, byly vpáleny do tvé paměti tak hluboko, že se jich už není možné zbavit." Na chvíli se odmlčí a pak přejede pohledem místnost.
,,Ale to už je pak skoro jako bych nespala. Každý den se snažím dělat věci tak, aby mi vycházely. Každý den jdu vyznačenou cestou rovnou tam, kam se očekává, že půjdu. Řídím svoje činnosti tak, aby pro mě byl sled událostí, pokud možno, co nejmíň náročný. A teď se musím dokonce učit i řídit své sny." namítám. Pokud mě to naprosto nevyčerpá teď, tak později určitě.
Chvíli na mě upíral pohled. Bylo to, jako by se díval skrz mě, zdánlivě ztracený v myšlenkách. Jestli na minulost, přítomnost, budoucnost, nebo něco jiného, už jsem nedokázala určit. Kdy se skutečně vrátil zpět očima k těm mým, jsem si ale všimla okamžitě. Byl to pohled člověka, těsně před vyřčením odpovědi, kterou našel jako tu správnou, dostačující, uzavírající diskuzi. Povolil semknuté rty a se sotva patrným, neslyšným a krátkým nadechnutím promluvil:
,,Proč si myslíš, že tohle všechno dělám? Protože sněním nočních můr neodpočíváš ani trochu. Učím tě to právě z toho důvodu, abys aspoň ve spánku našla klid. Protože už nechci, aby ses každou druhou noc budila s křikem, abych se musel dívat, jak se stále třeseš, jak jsi zamlklá a lekáš se každého hlasitějšího zvuku ještě hodinu poté." Zvedl se do sedu, dlaní se opřel o matraci a naklonil se ke mně blíž. Napůl jsem ztuhla. I přesto, jak jsem si myslela, že jsem zvyklá na jeho přítomnost, mě jeho blízkost ještě stále vyváděla z míry. ,,Prostě jen chci, abys klidně spala." Políbil mě na čelo tak jemně, že jsem skoro pochybovala, jestli se jeho rty opravdu dotkly mé kůže a pak je přesunul k uchu.
,,Naposledy ti ukážu, jak se to dělá," pokračoval sotva slyšitelně, ,,A pak už žádné toulání. Slibuješ?"
,,Slibuju."

Celtic Music - Ancient Storm

16. srpna 2014 v 23:03 | M. S. |  Hudba

Když přijdu k sobě, zjistím, že sedím opřená o zeď a obklopuje mě tma. Nejspíš jsem se po stěně svezla na zem, když mě opustilo vědomí a moje tělo už nesneslo jít dál. Tma jako hustá a nenasytná hmota pohlcuje vše kolem, takže vidím jen několik málo kroků před sebou začátek točitého schodiště. Jakmile se zkusím přimět k pohybu, ucítím bodavou bolest v paži. Bolí mě i bok, nejspíš jsem se musela uhodit, když jsem omdlela.
Z nějakého důvodu vím, že tu nemůžu zůstat. Tak jistě, jako vím, že musím dýchat. Až na třetí pokus se mi povede se zvednout. Opírám se o stěnu nezraněnou rukou a pomalu stoupám po schodech nahoru. Jsem ráda, že nohy mám v pořádku, jinak by to byl nejspíš můj konec. Ozvěna mých kroků naráží do stěn. Podle toho poznám, že prostor, kde se nacházím, není velký. Nejvíc mě znepokojuje skutečnost, že pravdědopobně nejsem ozbrojená. Dýku na mém opasku jsem nenahmatala a neležela ani nikde v mé blízkosti. Rovnou jsem vzdala šmátrání ve tmě, moje oči ji nebyly schopné prohlédnout. Podle hmatu poznám, že stěny jsou z kamenných kostek. Kámen se drolí a je hrubý na dotek.
Trhnu sebou, když vlhký vzduch prořízne táhlé zakvílení. Hodnou chvíli mi nedochází, co je to za zvuk, protože moje mysl je otupená. Když zazní podruhé, uvědomění, že to vyjí vlci, mnou projede jako blesk. Je to dlouhé a naléhavé volání, které po tom, co vystoupá k nejvyššímu tónu, zvolna zaniká v ozvěně. Slyším ho nade mnou. Jsou opravdu blízko, pravděpodobně uvnitř. Jaký důvod mají vlci ke vstupu do lidských staveb a obydlí? Jsou plaší a člověku se snaží obloukem vyhnout. Pokud nejsou ke smrti vyhladovělí. Při té myšlence mi není o nic lépe. Navzdory tomu jdu dál. Mám pocit, že musím pokračovat v cestě nahoru, pokud chci žít. Sama ho nechápu, ani si nejsem jistá, jestli si ho vykládám správně. Nebo snad instinktivně unikám temnotě jedinou možnou cestou? V tom případě bych měla sejít dolů a vyjít ven... Jenže kdo mi zaručí, že tak najdu východ? Navíc tam nahoře to vypadá, že odkudsi uniká proužek světla. Je chladné, asi proto, že venku je noc a vydává ho měsíc, napadne mě nejprve. Nezdá se mi ale, že by měsíční světlo tak zvláštně mihotalo, tančilo na stěnách a tvořilo roztodivné stíny.
Po zádech mi přejede prst mrazu, když znovu uslyším vytí, tentokrát zřetelněji, než tehdy o pár schodů níž. Nechci se ztratit ve tmě, bojím se jí snad víc, než toho, co je tam nahoře. Než se stačím rozmyslet, zaslechnu, jak něco zeshora sestupuje po schodech dolů ke mně. Nepochybně je to vlk, protože podle zvuku pohyby nepřipomínají člověka, zrychleně dýchá a drápy mu škrábou o povrch schodů. Ztuhnu, když se mi o bok otře hrubá srst. Kdyby chtěl zaútočit, už dávno by mě povalil na zem. Nemá to v úmyslu. Místo toho mě dlouze očichává a pak jako blesk vyletí zpět po schodech nahoru. Pustím se za ním a ani si svůj pohyb neuvědomuju.
Ani nevím, jak, ale už jsem nahoře. Najednou se přede mou zjeví obrovský prostor v podobě rozlehlé síně. Vítr si pohraje s mými vlasy a já podle toho poznám, že na druhém konci síně strop podpírají sloupy, které nahoře přecházejí v lomený oblouk a za nimi už podlaha končí, dočista jako by ji někdo usekl, dál už by se člověk jen řítil z věže ven dolů do noci. Uprostřed celé té majestátnosti se vyjímá socha, která je až moc daleko ode mě, než abych dokázala rozpoznat detaily. Na stupínku je cosi s napolo roztaženými křídly, vypadá to jako vrána nebo netopýr. Lomený oblouk, který se klene nad sochou je o něco sirší a zaoblenější než ty ostatní. Cestu k tomu všemu osvětlují zažehnuté pochodně, dvě po každé straně. Na většině světla se podílí plný měsíc. Obloha je jasná, bez jediného mraku, který by ho zakryl. Přesto si nemohu nevšimnout, že to, co plápolá v pochodních, vydává světlo chladné jako led, které je tomu měsíčnímu tak podobné. Plameny září neskutečnou modří, kroutí se a olizují vzduch. Zrcadlí se na podlaze, která vypadá tak čistě, jako by na ni nikdy nevkročila ani noha. Kdybych zřetelně neviděla dlažbu, skoro bych si myslela, že je to nehybná vodní hladina. Celé to vypadá nádherně a je to tak mrazivě krásné, ale to si já přes své napětí stěží uvědomuji.
Když vcházím a rozhlížím se kolem, všimnu si, že ve tmě u zdí se míhají stíny. Jsou nižší než já, hbité, prchavé a jen tak kloužou vzduchem. Jsou to vlci, není pochyb. Je jich tu spousta a z nějakého mně neznámého důvodu vím, že ten, jehož dech teď cítím na hřbetu ruky, je tím, který sestoupil dolů po schodech, aby mě přiměl pokračovat v cestě sem. Žádný z nich už nevyje, jen na mě upírají pohledy, vyčkávají na mně neznámou chvíli.
Pak už to nejsou vlci, ale lidé. Stejně jako doposud mlčky sledují v napjatém tichu. Ani ten za mnou už není vlkem. Ucítím jeho dotek na rameni a když se k němu obrátím, okamžitě poznám ten jemný způsob úsměvu, který nemůže mít nikdo jiný na světě. Zaplaví mě úleva a pocit nepopsatelného štěstí. Pozná moji radost a v jeho pohledu se znovu objeví ten vřelý lesk, ... přesně, jako tehdy.
,,Přišla jsi."