Styl aneb můj příběh

8. května 2014 v 15:29 | Baka - chan |  Na téma týdne
Na tohle téma se ve mě rojí spoustu názorů, spoustu zkušeností a vět, které křičí jedno přes druhé, takže musím nejdřív zklidnit tu bitku v sobě. Je mi jasné, že je docela široké, ale já si s ním chci poradit, protože tohle je věc, o které se spoustou lidí často zapáleně diskutuju a tak nějak podvědomě se snažím "vyhrát", když se s někým neshodnu a dokázat mu, že to tak není.
A jelikož jsem jedna z těch rockových existencí a milovníků tvrdé hudby, kteří podle toho i vypadají, mám k tomu opravdu hodně, co říct.
V první řadě mě to nutí sem napsat svůj příběh. Příběh holky, která byla odsuzovaná nejenom proto, co si myslela a odlišné názory, ale i proto, jak vypadala. Pak mě láká vzít to celé obecně a shrnout filozofii černé ovce v davu bílých. A nakonec tu s kytičkama hlásat, že by si měl každý obléknout, co chce, protože souzení celého člověka podle vzhledu je povrchní.



Jistě, když vidím nějakého metalistu, určitě k němu prostě už podvědomě budu cítit náklonnost, protože je vidět, že máme podobný styl v hudbě. Naopak, když vidím hopera, který má kalhoty u kolen, volné hadry a sluchátka kolem krku, nebude mě zajímat nebo se raději obrátím, protože vím, že bychom si neměli moc co říct ani v oblékání, ani v hudbě.
Mimochodem, taky vám přijde, že rockeři a podobní lidé, jsou o dost víc inteligentní, než ti hopeři? Asi ze mě mluví jenom to, že se víc znám s tou první skupinou, ale i tak,... zkrátka mi přijde, že jsou to takové dobrosrdečné, přátelštější duše a jsou víc na úrovni... Kdežto kdejaký hoper mě odpuzuje už jenom tím, jak mluví.

Tohle mi přijde ještě v pořádku. I to, že někomu se nelíbíme my, protože to prostě neposlouchá a že se nám nelíbí naše oblečení. Ale vadí mi to, že jakmile někdo vybočuje, často se setkává s "palbou" okolí. Vadí mi babičkovské řeči jako: ,,Ježiš, to je nějakej pankáč! S kým se to scházíš, tyhle lidi pijou a berou drogy." Prosímtě! Znám jich spoustu a jsou to slušný lidi. Ale to jim nevysvětlím. A tenhle zažitý termín nikdy své babičce nebo i jiným lidem nemůžu vyvrátit.
Teď zase trochu z mých zkušeností. Ke slovu styl se podle mě neodlučitelně pojí slovo předsudky. A když myslím předsudky, tak opravdu ve velkém.

Je pravda, že člověk s tím musí tak trochu počítat. Počítat s tím, že když vypadá jinak, je jiný, lidé na něj taky budou jinak reagovat. Jenže to, co zažívám nebo vidím, mě bohužel nedokáže přimět o dnešní generaci (zejména teenagerů) smýšlet hezky, optimisticky. Jsou tak jednoduší, tak hloupočcí. Mají své mobily, po kterých furt jezdí prsty, svoje legíny, svůj SWAG a vědí toho tak málo. Co jsem si všimla, dokážou rozeznat jen tři "styly": Barbie, emo a "normální". (O tom, kde je hranice normálnosti a kde ji ostatní lidé vidí, se možná budu bavit v jiném článku, tohle je taky téma k zamyšlení.)
Nechápu, že ještě neslyšeli slovo rocker, metalista, punker... všichni jsme prostě jenom emáci, co si řežou žíly.
Když na mě někdo takhle křikne, nedokážu ho ignorovat a říct si o něm, že je to idiot. Dám mu jasně najevo, co si zase myslím já o něm, když tohle říká. Ano, řeším to. Protože mě to raní. Protože nechápu, proč to dělají. Opravdu si to nedovedu nijak vysvětlit. Nudí se? Potřebují si do někoho rýpnout? Jaký má smysl pokřikovat na člověka, kterého neznáte, který vám nic neudělal a jenom kolem vás projde? Co je tohle za lidi?
Dokážu si prostě říct, že je zbytečné se o něco snažit, ale stejně se neubráním přemýšlení o tom, co je k tomu vede. Nebo o tom, že tihle trapní a ubozí lidé, co komentují všechno, i když o tom ví ho*no, mají někde své další trapné a ubohé kamarády, kteří mají další trapné a ubohé kamarády a tohle je vlastně většina současné společnosti. Předsudky, odsuzování, lži, zažité fráze, zažité pomluvy... S každou takovou poznámkou, každým pokřiknutím, si prostě uvědomuju, jak nízká je tolerance lidí. Že jsou schopni prudit někoho, koho ani neznají, pro zábavu si jen tak přilévat beznín do ohně. Spousta ostatní kamarádů, co znám, nad tím jen mávnou rukou a neřeší to. Pro mě to také není otázka života a smrti, jen mě zkrátka zajímá smysl těch (žádný to nemá? mají všechny věci, co děláme, nějaký smysl, nebo ne? další článek k zamyšlení) činů, uniklo mi snad něco, co jsem nepochopila? Prostě, proč?
To je jedna věc, co mě irituje.



A pak je tu druhá, která mě spíš mrzí. Která se týká opět mě a toho, že nejspíš nedokážu být dost silná.
Poslouchám j-rock. A dřív jsem i j-rockerka byla. Ráda bych jí byla zas. Ráda bych se zase nebála vzít si na sebe tu vestičku s cvočkama, obléct si rukavičky a dát si na kalhoty řetěz bez toho, aby mi v hlavě furt nekroužila myšlenka, co bude, až vyjdu na ulici.
Dřív jsem to neřešila. Byla jsem hrdá, připomínkám jsem se usmívala, s kamarády jsme šli a ničeho se nebáli. Co mě ale přimělo styl "zklidnit"? Proč jsem najednou tak plachá, proč si najednou připadám jen jako pozér, který se tak obleče jen, když se nemá ničeho bát, protože má kolem sebe stejné lidi? Nebo se neobleče vůbec tak jako dřív?
Ani sama to s jistotou nedokážu říct. Znovu mě to ale utvrdilo v tom, jak snadno jsem ovlivnitelná a jak snadno se nechám rozhodit, zastrašit, ušlápnout, zpanikařit. Jsem slabá. Neunesu narážky ani připomínky. Zraňují mě. Nedokážu je hodit za hlavu. Dřív jsem taková tolik nebyla a pořád přemýšlím nad tím, co za to může.
Napadá mě věc, kterou si možná trochu jistá jsem. Asi za to může jedna učitelka. Víte, když nesnášíte nějaký předmět a máte na něj hodného učitele, který vás nenutí se nijak snažit a pak přijde ta nejpřísnější učitelka vůbec, studená a náladová, nedokážete se do toho předmětu opřít, ani kdybyste se snažili, znechutí vás to, otráví, zničí vás to. Měla jsem pak čtyřku na konci roku a to mě zničilo. Teď už vím, že si za to můžu sama, protože jsem se dva roky předtím flákala. Byl to ale tvrdý dopad na zem. Nikdo to neprožíval tak, jako já, i když se našli ještě dva lidi, kterým čtyřku taky dala.
Mě to vyčerpávalo, mít tu hodinu každý den, před ní mít strach a po ní se cítit jako vyvoraná myš. Ale teď se konečně dostanu k jádru věci: když přišla, byla jsem j-rockerka. Nebála jsem se vzít si do školy to, co mám ráda, v čem se cítím dobře. Nosila jsem řetěz a měla jsem rukavičky, další oblečení.
Docela zvláštní je, že mně nikdy přímo nevytkla ani neřekla, že by jí můj styl nějak vadil. Jen jednou mi řekla, ať si sundám rukavice, protože se to sem nehodí. Dnes to docela chápu, byly z černé kůže. Ale bylo to jen jednou. Dál neměla myslím jedinou připomínku.
Jen jsem byla zmatený člověk, nešla mi matika a v tu dobu jsem pro to ještě nedělala všechno. A to ji nejspíš iritovalo. Nebyla jsem jediná, na koho byla občas nepříjemná, říkalo se, že na všechny vyjukaný sedmáky, které dostane, přísná a nepříjemná je, aby je "vydrezůrovala". Teď jsem v devítce a je to mnohem víc v pohodě, už nás má i ráda, povídá si s náma a smějeme se občas. Ani tak si ji ale už nikdy neoblíbím, i teď se těším, až se jí s celou školou zbavím.
Jenomže mám furt pocit, že ona má svůj podíl viny na tom, proč můj styl "umřel". Měla jsem z ní strach, tím pádem jsem dělala všechno proto, abych ji neprovokovala. Přestala jsem nosit moc výrazné věci, zapomněla jsem na cvočky a řetězy, vestička mi doteď visí ve skříni a já vím, že si ji možná už nikdy neobléknu. Jenomže čeho se bojíme, to přitahujeme, a tak jsem si tím pramálo pomohla. Spíš tím, že jsem na ni byla vyzasená a furt jsem se soustředila nebo čekala, kdy mi zase něco řekne, ranilo mě to víc, i když to byla pouhá připomínka, které dává skoro všem. Už mi to připadalo skoro chorobné, dokonce jsem shledávala, že když ten den nemám matiku, je mi o dost líp, směju se a blbnu. Vysála ze mě tu neohroženost, sílu, sebevědomí, odvahu, všechno, co je k takovému stylu nezbytné.
Je to tak zvláštní, že mě dokázal v tomhle ohledu tak zničit nebo ovlivnit takový člověk, se kterým prakticky nemám žádný vztah, jen ho nemám ráda a kdybych se s ním nemusela každý den vidět, držela bych se od něj hodně daleko. Pozitivum bylo, že opravdu naučila, ale za jakou cenu. Za cenu toho chorobnýho strachu a averze, kterou jsem si k ní vyvinula, už nikdy nebude nic tak fajn a vždycky se budu těšit až už ji neuvidím. Nikdo s ní nemá problém, všichni "v pohodě". O to víc to nechápu, proč to já musím tak prožívat. Asi s tím nic nenadělám.
To byl podle mě zlom, jinak si to nedokážu vysvětlit. Zvláštní je, že až po tom mě ta pokřikování ranila, až po tom jsem začala o lidech takhle přemýšlet. Asi proto, že od té doby, co mě někdo takhle srazil (nebo jsem se nechala srazit sama?), jsem tak nějak brala vážně to, co si o mě lidi myslí. Je to dobře nebo špatně? Ale i tak nějak z dřívějška, protože už prostě vím, co je to zkažená pověst, záleží mi na tom, co si o mě lidi myslí. Na jednu stranu to možná dobře je, chovám se aspoň víc zodpovědně, nic nikomu necpu a hlavně tak, abych se za sebe nemusela stydět (někdy se mi to nedaří, ale snažím se, hah).
Lidi, kteří říkaj, že je jim u p*dele, co si o nich ostatní myslí, jsou buď typy, kterým je u p*dele všechno a nebo je obdivuju pro jejich sílu. Mně ji něco nebo někdo vzal... a určitě to nebylo jen učitelkou, i když z větší části možná jo.


Pak se ale stalo něco zvláštního.
Když jsem se třeba po dlouhé době oblékla tak, jako dřív, už jsem se v tom necítila dobře. Jako bych ze sebe dělala něco, co nejsem. Opadlo to nadšení. Nejsem si jistá, jestli mě něco znechutilo, nebo ne, spíš jsem měla pocit, že dobře si v tom připadalo moje staré já a ne já teď. A pravdou bylo, že když jsem to zkoušela pak víckrát, nelíbila jsem se v tom sama sobě, protože mi to prostě připomíná moje starý já, který mělo problémy, který to vzdalo jenom kvůli blbým lidem, který nemělo rádo, který bylo moc slabý, moc ovlivnitelný, snadno zničitelný. Štve mě, že se bojím... bojím se už takhle vypadat. Občas. Nechci říct, že se mi to přestalo líbit, pořád tu hudbu poslouchám, jen už se tak neoblíkám.
Vypadá to teď, jako kdyby mi ten styl něco znechutilo, pravdou ale je, že to nadšení spíš začalo opadávat. Tak nějak jsem z toho pomalu vystupovala, přišlo mi zbytečné oblékat se jak nejlíp umím do školy mezi lidi, u kterých mi absolutně nezáleží na tom, jestli vypadám dobře nebo jak se před nima prezentuju. Momentálně to vypadá tak, že do školy na sebe hodím to první, co mi přijde pod ruku, nemaluju se, neupravuju, jen se učešu a jdu. Nepřijde mi to smutné, přijde mi to jen zbytečné. Nepotřebuju na nikoho na tom místě udělat dojem.

Teď jsem ale šťastná tak, jak jsem. A myslím, že za to může jediná věc - našla jsem si svůj vlastní styl, takovou zlatou střední cestu. Třeba jsem si v těch hadrech nepřipadala pak dobře proto, že už to prostě tolik nebyl můj styl.
V anime a manze jsem jela už tehdy, ale spíš jsem se zasekla pak na j-rocku. Ale čím víc jsem toho pak viděla a četla, čím víc jsem do Japonska byla blázen, moje j-rock prvky trochu prořídly, nevím, jak to říct... spíš už teď vypadám jako něco mezi rockerkou, "otaku" a pak si k tomu přidávám nějaký ty svý prvky, co nosím široko daleko jen já. :D (červený nebo růžový podbarvení černý hlavy moc lidí nemá, což) Už nenosím tolik černé, všechno je buď v bílé, červené nebo šedé a černou mám jen půlku hlavy a možná mikinu. Plus nějaký ty doplňky, co si objednávám s motivy z anime a tak. (Proto mě zaráží, že podle nějakých idiotů, co mě ani nikdy předtím neviděli, vypadám furt jako emař, gosh, vždyť ani nemám patku. -_- Já nejsem zaujatá proti emařům, ale proti tomu, že to podle někoho neznamená styl oblékání, ale podřezávání si žil a pláč.)

Byl to trochu ufňukaný článek, o člověku, který prostě nezvládl, že na něj lidi budou reagovat jinak i když si tu cestu zvolil sám. A nechci říct, že jsem už od toho úplně upustila. Vážně, někdy zase toužím si vzít, co jsem nosívala a jít v tom ven, ale... heh, ale. Už to prostě není ono, už mi to na mě nesedí.
Aktuálně ale nic takového už neřeším, protože jsem se konečně pevně ukotvila ve stylu a jsem s ním spokojená.

Bohužel, lidi ale škatulkují. Jakmile vypadáte jako někdo nebo něco, dostanete nálepku a ta se pak těžko sundává. Já už jsem těch nálepek dostala spoustu. Nálepek, který bolely a který se za mnou táhly a už se okamžitě vědělo, kdo jsem, co jsem dělala, odkud jsem přišla.
A tahle nálepka byla také jedna z těch, které víc bolely.

Pokud jste dočetli až sem, gratuluju. :)
Jaký je vás příběh? Ustáli jste komentáře okolí a stále se hrdě prezentujete? Měli jste dřív nějaký specifický styl, ale omrzelo vás to nebo jste si našli něco jiného? Nebo jste ho měli, ale přestali jste, protože vám to přinášelo problémy?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adelaine Adelaine | Web | 10. května 2014 v 2:30 | Reagovat

Mě tvůj článek přišel náhodou zajímavý. Takhle to mělo spoustu lidí. I jedna moje známá... dřív byla něco jako scene, chybí jí to, ale něco se prostě změnily a věci nikdy nebudou, jaké byly dřív. Já dřív taky nosila rukavice, síťovaný punčochy a tak, ale nikdy mě v tomhle nikdo neovlivnil. Řekla bych, že jsem z toho prostě vyrostla do naprostý jednochosti co se týče střihů i barev - spíš nebarev, protože nosím jen odstíny šedé. Ale vyhovuje mi to. Člověku se asi řekne - nos, co chceš a v čem si přijdeš dobře. Asi to není nejlehčí, když ti to někdo "vzal", ale alespoň jsi našla tu zlatou střední cestu. Jinak mě třeba nikdy nikdo kvůli stylu nebo piercingu nic neřekl, jako vůbec nikdy, což se divím. Často slyším lidi fňukat a já přitom nikdy neměla problémy. Víš co si taky myslím? Že je to asi i o tom, jak to umíš nosit. Z některých lidí je prostě poznat, že si nejsou jistí, ale k jiným to tak sedí, že si nikdo nedovolí nic říct. ;)

2 Fuji Fuji | 12. května 2014 v 11:31 | Reagovat

O.o

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama