Tretky od indiánů nebo oškliví lapači

20. března 2014 v 21:07 | Baka - chan |  Na téma týdne
Kdysi jsem měla jeden lapač doma. Koupila jsem ho v nějakém indiánském stánku na pouti a pověsila nad postel. Měla jsem (a pořád mám) děsně bujnou fantazii, ráda jsem si vymýšlela, a tak mě hrozně bavilo v tyhle věci věřit. Vždycky to ale byla taková chvilková záleživost, na kterou jsem pak zapomněla a věřila zase na něco jiného. Lapač nad postelí byl celkem dlouho, ale pak se provázky s peříčkama začínaly párat a myslím, že si s ním hrála i kočka a to byl pak už konec. :D
Když jsem byla starší, dostala jsem pak ještě jeden, ale ten mám někde schovaný.

(this'll be very long, prepare)


Jak ale tohle píšu, napadl mě další význam, co se dá přirovnávat ke spojení "lapač snů" a je to asi význam, který budu chápat jen já, protože mám momentálně hlavu plnou toho, co mě tíží a i v těchhle dvou slovech vidím to, nad čím se minimálně každý den zamyslím a následně mi je špatně a smutno a s každým tím dnem jsem si stále víc jistější, že budu ten typ člověka, co bytostně nesnáší rozhodování. Rozhodování mezi dvěma (nebo i několika) věcmi, které jsou všechny stejně dobré, ale vy si musíte vybrat jen jednu.
Každý má plnou pusu řečí, jak máme jít za svými sny a neohlížet se na ty, co pindají, co by pro nás bylo lepší nebo říkají, že si špatně vybíráme. No, jo, jenomže, co když si ani my sami nejsme jistí tím, co si zvolíme? Pak určitě uvítáme názory lidí, které známe nebo někoho zkušenějšího, starších přátel, pohledů kamarádů, rodičů... Ale potom zjišťujeme, že každý říká něco trochu jiného a každý nakonec doplní větu "to musíš ty sama vědět". Takže nás nakonec jejich slova akorát zviklají, je to prostě jedno velké nevím, ale ty máš vědět zaobalené do spousty slov a omáčky kolem, která nás ale tolik nezajímá.
O co jde? Jestli někdo četl předchozí články (haha), rozhoduju se mezi dvěma školama. Jedna je jazykový gympl, druhá je umělecky zaměřená na multimediální tvorbu, počítačovou grafiku... obě možnosti mě lákají stejně. Z těch všech zběsilých myšlenek si stavím výhody škol na jednu stranu a nevýhody na stranu druhou... a vždycky, vždycky zjistím, že má každá škola stejný počet a váhu výhod a stejný počet a váhu nevýhod, což mě opět blokuje se rozhodnout.
Matou mě moje nálady, kdy jsem jedno období skoro rozhodnutá, že půjdu tam a jedno zase, že tam. Jakmile mi někdo řekne, že dobře kreslím a ať jdu na grafiku, málem se rozbrečím a to samé se mi stane, když někdo řekne, že mám talent na jazyky a dělám dobré projekty...
S každým, totálně každým to musím probírat. Pokud jsou to kamarádi, dělám to sama od sebe, ale s každým proto, že se ptá. Jakmile se dotyčný dozví, že chodím do 9., ptá se, co mám v plánu dál a ta otázka mně už celý rok drásá nervy neskutečnym způsobem, mám chuť ječet a rvát si vlasy, jakmile se mě někdo zeptá, ale já se jen usměju a řeknu mu něco, čím jsem si pravděpodobně jistá, čím vlastně uklidňuju sama sebe... naučené fráze.
Můj sen je naučit se pořádně kreslit, učit se víc a víc, udělat jednoho dne třeba vlastní mangu, tvořit něco v nějakých programech, zkoušet herní grafiku, dělat videa...
Můj sen je naučit se konečně plynule anglicky, dopilovat si němčinu aspoň do té průměrné podoby (učitelka, co máme, nás nic nenaučí a já už jsem z toho zoufalá) a začít se učit jap., kterou tam otvírají, protože jí chci rozumět, chci rozumět jazyku země, kterou tak zbožňuju...
A teď, babo, raď.

(hah.)

Jsem zoufalá, nebudu se tajit, prožívám to tak 10x víc než všichni ostatní, protože já každý den cítím jak je to bezvýchodné... Počkám jak udělám zkoušky, mám strach, že je neudělám a strach, že je udělám... (na graf. už jsem přijatá, takže nějakou jistotu mám) a budu se muset rozhodovat. Závidím lidem, kteří mají v 9. jasno. Ušetří si tak spoustu nervů.
Teď se mi zase chce na grafiku a když jsem to rodičům řekla, oponovali tím, že by bylo lepší jít na gympl a nechat si tohle jako koníček. To mě dorazilo. Nechci z toho mít jen koníček, já z toho chci mít víc, naučit se to pořádně, abych byla fakt dobrá a v nejlepším případě se tím živit nebo přiživovat... a ne si jen tak v koutku něco čmárat, když už mi lidi říkají, že mám talent, chci ho využít, chci jím žít. Říkám jim tedy, že dnes každý umí angl. a oni mi odpovídají, že pokud si vyberu tuhle možnost, není jasné, že se tím uživím a že mě budou mít na krku...
Nemůžu si nic ujasnit, jakmile si něco ujasním, hned mi dochází, že jsem zase v kelu protože obě možnosti jsou dobrý. Tento víkend jsem měla v sobotu celovečerní rozhovor s tátou na tohle téma, taky věc, která mě dorazila. Povídám mu, jseš můj táta a víš toho víc, tak mi poraď, co mám dělat... Mluvili jsme dlouho, střídavě se hádali, pak se zase bavili normálním tónem, já chvílema brečela a přepadala mě bezmoc, pak jsem se uklidnila, ale zase to bylo to, nevím, musíš se rozhodnout sama. Já s tím počítám. Já vím, že to tak prostě je. Ale štve mě v tom případě to, že mi jeden den poví, že si mám dělat co chci a druhej, že by mě rád viděl na gymplu. What the..?
Tenhle článek bych měla zakončit, cítím jak začínám omýlat pořád jednu a tu samou věc a rozmazávám ji. Takže asi zkráceně, stojím před rozhodnutím na zbylé 4 roky života, a řekla bych, že i na celý život, a jsem totálně v hajzlu.

A abych jen nezneužila téma týdne ke svému výlevu: Lapač snů může být ta tretka nad vaší postelí nebo v indiánském stánku. To si asi většinou každý představí, a já taky. Za lapače snů ale považuju i okolí ve chvíli, kdy nutně potřebujete názory ostatních lidí na to, co děláte nebo se chystáte udělat... máte sny, ve které věříte a oni vám bez obalu řeknou názor, který kolikrát podkosí všechna vaše přesvědčení, která máte, všechny naděje a shodí nejen vás, ale i ty, a to bolí spíš. Nechci vypadat, jako bych chtěla slyšet milosrdné lži, ale tohle prostě bolí. "Ale já slyšel, že..." , "Tohle bych nevolila, tam máš lepší to a to..." Oni vaše sny drapnou, ošklivě je zmuchlají, pošlapou. Lapí je a pokud je pustí, už potom nejsou tak čiré, tak jisté. Máte přesvědčení a najednou vás něco zviklá, donutí přemýšlet o tom, jestli to, na čem jste celou dobu stavěli, je vážně tak, jak to vidíte. Jestli náhodou nejste vy ten, kdo má zakryté oči a ostatní vás varují a radí vám dobře. Vím jedno: jsem tvrdohlavá (asi proto, že jsem býk :D) a nakonec si vždycky všechno udělám po svém... Jenomže před tím vším, než to udělám, se musím rozhodnout, co udělám a právě o tomhle kroku je celý tenhle výžblept. Bojovat je fajn... ale nevědět pořádně, pro co bych vlastně měla bojovat... to je konec... :D

Jak jste tohle dilema řešili vy? (pokud jste dočetli až sem, gratuluju...) Máte doma lapač, věříte v jeho moc, nebo je to pro vás taky jenom hezká věcička, kterou jste si někam pověsili?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 WhitEvil/taková normální ještěrka WhitEvil/taková normální ještěrka | Web | 28. března 2014 v 16:50 | Reagovat

ahoj, musím říci, že já měla podobně těžké rozhodování. všichni v mém okolí doufali, že je vezmou na školu, kam chtějí a já doufala, že si vůbec nějakou zvládnu vybrat. chtěla jsem gympl a pak něco.. jediná střední, kde se dá věnovat jazykům je ale jen jazykový gympl a jelikož nejsem zrovna studentský typ, nechci se pouštět až do takové zátěže, takže to jsem nechala být. další byla zdravotní škola-chtěla jsem vyrábět rovnátka a podobné věci, protože mě to k tomu prostě lákalo, ale nevěděla jsem, kam jít.
šla jsme do pedagogické poradny-dostali jsme nabídku, že tam můžeme zajít, oni nám udělají pár testů a na jejich základě vyhodnotí, kam by bylo lepší jít. tam mi bylo řečeno, ať si dám přihlášky na dva gymply a tam se rozhodne, kam jít dál-na vysokou. takže teď už mám tak nějak jasno, ale pořád nevím, na který z nich. tak trochu jsme doufala, že mě někam nevezmou, ale se samýma 1 opravdu žádná šance na přijetí nebyla.

a tobě bych poradila asi takhle-co je pro tebe důležitější, co tě více baví, čemu se více věnuje a hlavně-u čeho si myslíš, že budeš mít více nabídek na práci a co bude lépe placené-zní to sice hrozně, ale bohužel se jednou budeme muset postavit na vlastní nohy, takže je asi lepší myslet už do budoucna.
přeji pevné nervy při rozhodování a hodně štěstí...

a ještě rychle k samotnému tématu lapačů snů-vždycky se mi lapače líbily, ale žádný jsem doma neměla ani nemám, jen se mi prostě líbí, ale zajímalo by mě, jestli fungují:)

2 sarushef sarushef | Web | 8. května 2014 v 14:22 | Reagovat

Ani se ti nedivím. Taky bych nevěděla. S rozhodováním je to přesně takové, jak jsi popsala. Na nic :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama