Leden 2014

It never ends, it never ends!

24. ledna 2014 v 22:56 | Baka - chan |  Moje kydy
2014
Nemám srdce tady skončit. Je to tu se mnou 5 let, začalo to tady společně s tím vším. Ale možná je čas se konečně pohnout dopředu a skončit. Připomíná mi to tady tak moc moje starý já, až mi z toho není dobře. Recenze nedodělám, přestávám psát, protože nemám čas. Přes den se vyrojí desítky nápadů a pak zaniknou. Večer jsem ráda, že můžu zalézt do postele a usnout... aspoň tak na chvíli... zapomenu.
Nechtěla jsem to tu takové... depresivní. Ale asi se to jinak nedá... asi jsem to prostě já. Asi proto, že píšu vždycky jenom, když mě něco trápí a já to potřebuju dostat ven jinde, protože mi přijde ubohý používat statusy na FB. Je mi jedno, že to nikdo nebude číst. Stačí mi, když to tu prostě je, jen tak, pro mě. Možná ani pro mě ne. Tak asi jen proto, aby to tu bylo.

Kdekdo by si pomyslel, že když jsem se přestěhovala, když je teď všechno jinak, že budu hledat cokoliv, co si spojím se starými časy... ten, kdo mě zná by to s klidem odhadl. Možná bych mu dala i za pravdu. Jenže teď mám čímdál větší chuť tu přestat...
Jen jsem zkrátka myslela, že už to bude v pohodě, že "ses změnila", ale pak jsem přišla domů a zase to bylo stejné, zase jsem to musela řešit. Ne, nemám na to prožít to znova, nemám na to spadnout zas do stejného bláta, ale nemám ani na to tě kvůli tomu opustit. Vím, že nejsem bez viny... Mrzí mě to, ta bezmoc, že ti nemůžu pomoct.
Musíš ti dát čas, já to chápu... asi jsem prostě jen netrpělivá.

Když máte dvě místa, kam chcete jít a ke kterým vás to stejně táhne, ale musíte si vybrat jen jedno, co byste udělali? Kdybyste našli dvě koťata a museli se rozhodnout, které si vezmete s sebou a které tam na té ulici necháte...
Dvě varianty mé budoucnosti jsou obě stejně lákavé a čas, kdy se mezi nimi budu muset rozhodnout, se neodkladně blíží. Každý, s kým se seznámím, každý, s kým prohodím pár slov, se ptá. A já musím vypadat jako člověk, co ví co se sebou, usmát a se říct "buť tam nebo tam" ... říct, já si vyberu. Říct, to bude dobrý... A pak vnímat jak vám vaše myšlenky buší do hlavy "ty nevíš, ty nevíš nic, naprosto nic, jseš úplně v hajzlu" ...

Když jste našli člověka, bez kterýho teď nedáte ani ránu, který vám chybí už jen jeden den, co se neozve, už týden, co se nevidíte. Už jen kvůli němu jsem si slíbila nepsat tyhle články, nechci, aby dumal, co se mnou zase je, aby ho to třeba trápilo... to je to poslední, co chci. I přes tu všechnu stydlivost, zdráhání a nejistotu... je to prostě pěkný, tak pěkný. Možná že mi už zbyl jen jeden člověk, kterýmu věřím, že tady vždycky bude... Možná žes už mi zbyl jenom ty... :) ale není to "jenom" ... je to víc, než jsem si kdy mohla přát a než si možná zasloužím... :) Děkuju, že dáváš barvy mýmu černobílýmu světu...