Tam, kde slunce vychází

13. září 2013 v 22:09 | Baka - chan |  My thoughts

Otevřu okno. V pokoji je teď tma a proudí sem studený podzimní vítr.
Poslouchám to a nechám se tím dočista pohltit. Poslouchám to, hrdlo se mi chvěje a já se marně snažím nalézt ta správná slova. Tesklivá melodie mi proniká až do morku kostí a já cítím nesnesitelný smutek a nostalgii ... ani jedno z toho ale není ten smutek a nostalgie, na které jsem zvyklá. Obojí se to tak nazývá. Je to nostalgie, ale nenutí mě vracet se do minulosti. Je to smutek, ale jakýmsi zvláštním způsobem příjemný, mírumilovný, rozlévá se celým mým tělem a já prostě jen poslouchám...
,,Řekněte mi, jak zemřel."
,,Řeknu vám, jak žil."
Když se nesoustředím na to, odkud melodie pochází a k čemu patří, lehnu si a zavřu oči. Je to nádherný pocit, který se ve mě postupně zabydluje, ležím na jiném místě v úplně jinou dobu.

Představuji si, že ležím v japonské zahradě a cítím pod víčky paprsky jarního slunce, jak vítr šustí listím, jak mě tráva lechtá na krku a odhalených rukou. Jsem si jistá, že kdybych teď otevřela oči, uvidím, jak se na mě a kolem mě na zem snáší stovky růžových okvětních lístků. Tráva je jich plná tak, že skoro není vidět její zeleň.

Je to blízko, je to přímo tu. Stačí jen natáhnout ruku a já budu tam, kam si přeji jít.

Probouzím se. Na jiném místě. V úplně jinou dobu. Jsem dojata krásou, která leží tam, skoro na druhém konci světa. Slunce mě hřeje ve vlasech. Vycházející slunce. Slyším prozpěvovat ptáky a klesnu zpátky do trávy. Moje levá ruka najednou o něco zavadí a já na boku nahmatám jílec meče. Možná ho budu potřebovat. Až mě někdo bude chtít násilím vytrhnout z tohoto světa, bleskově se zvednu, vytasím ho a rozseknu ho vedví. Pak už se mě odsud nikdo nepokusí dostat.
V uších mi stále zní ta tesklivá píseň a já nabývám uvědomění, že to nebude trvat věčně. Vím, že až píseň skončí, budu se muset vrátit. Vrátit se tam, kam skutečně patřím a sehrát očekávanou roli jednoho z miliónů lidí, takových, jako jsem já. A znovu je tu ten nesnesitelný smutek a já cítím, jak mi po tváři stéká slza. A tou se loučím se svým vysněným světem. Vlastně není vysněný... ale je tak daleko, že je to téměř jedno a totéž. Naposledy ucítím hřejivé slunce. Slunce, které vychází. Naposledy vdechnu vůni rozkvetlých sakur. A odcházím.

Otevřu oči. Překvapí mě náhlé ticho. Ptáci nezpívají, vítr nešumí. Slunce zmizelo. Dívám se do ostrého světla, které visí na stropě pokoje. Pod sebou necítím trávu, ale prostěradlo a zmuchlanou přikrývku. Tvář mám suchou a meč na levém boku zmizel. V pokoji je zima a já jsem tu sama.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama