Lapena

1. února 2013 v 12:17 | Baka - chan
... protože mě baví to psát.
A protože si chci alespoň na pár stránek probudit ty staré neoblomné sympatie, nesmrtelnou lásku a připomenout si ho.



,,Zkus ceknout a je po tobě!"
Někdo mi přitiskl čepel těsně ke krku. Pud sebezáchovy mě donutil neodporovat. Vlekl mě kolem dveří, které jsem neznala. Měly vroubkovanou skleněnou výplň. Zavrtěla jsem se. Neměla jsem, protože se mi ostří zařízlo do krku a z něho začal vytékat drobný stroužek krve.
,,Klidně tě teď na místě zabiju, nedělá mi to nejmenší problém." byl to zvláštní, trochu mečivý hlas. Bylo z něj cítit pobavení.
,,Ne. A už jsem ti to řekl několikrát. Nemůžeme ji zabít. Ne teď."
Prudce do mě vrazilo uvědomění. Svaly v těle se mi napjaly k prasknutí. Ten hlas... já ho znám.
Někdo mi zvrátil za vlasy hlavu dozadu. Držela jsem oči pevně zavřené. Bylo mi jasné, o co se snaží. Ale zajímaly mě. Hrozně mě zajímaly. Mou trpělivost přemohla vtíravá zvědavost. Chtěla jsem je vidět, aspoň jednou. A taky jsem to udělala. Krvavý pohled s neznámou hloubkou. Dobrovolně jsem se nechala lapit.

Ne... Už ne, prosím. Rukama jsem si kryla hlavu, vypadalo to, jako bych si chtěla zacpat uši. Zjistila jsem, že ležím schoulená na zemi do klubíčka. Tohle je skutečné. Tohle je určitě skutečné. Nic se nestalo od té doby, co mě někdo dokopal na zem. Někdo... ten hajzl. A ty rudé oči tomu jen nemilosrdně přihlížely. A pak samy přiložily ruku k dílu. Krutý svět.
Roztřeseně jsem se zvedala ze země. Až na třetí pokus se mi to povedlo. Napůl. Stála jsem na čtyřech a první, na co můj pohled zamlžený vysílením, padl, byly zaschlé krvavé cákance. Jenže na mém těle nebylo nic. Ty rány, které mi byly způsobeny, nebyly skutečné. Byl to jen přelud. Pokud krev není moje.. kolik lidí tu přede mnou leželo? Někdo mě uchopil za vlasy na temeni a hrubě zvedl na nohy. Proti tomu, co jsem zažila před... vteřinou... to bylo skoro pohlazení.
,,Dochází mi trpělivost." Zas ten mečák. Je protivný, vtíravý..
,,Mně taky..." odsekla jsem. Schytala jsem kopanec do břicha a znovu padla na kolena. Vyplivla jsem krev.
,,Přestaň." zarazil ho melodický hlas rudých očí. Přestal. Vypadá to, že nad ním ten druhý... ty oči... možná mají moc. Nebo se mi to jen zdá. Opět jsem se sbírala ze země, ale nezapomínala mít hlavu sklopenou a upírat pohled na podlahu. Podruhé už neudělám stejnou chybu.
,,Tak si ji můžeš vzít na starost ty."
Stačilo, aby do mě jen strčil a já znovu ležela u nohou tomu druhému. Jsem tak... slabá. Jsem na pokraji sil. Jeho ruka - ruka rudých očí - působila na dotek trochu jemněji než ta předchozí, která do mě strkala, vrážela a jednou mi uštědřila ránu do obličeje. Odnesly to nastěstí jen rty. Palcem a ukazováčkem mi sevřel bradu. Ale krutosti bylo v tom doteku možná i víc než v předešlém. Chtěl, abych do nich pohlédla. Neudělám stejnou chybu. Jenže prsty přitlačily... tiskly se k sobě. Zasténala jsem. Tohle nezvládnu. Zvedla jsem hlavu, ale pud sebezáchovy mě donutil oči zavřít.
,,Myslíš si, že ti chci ublížit?" zeptal se hlas. Mečák se vytratil.
,,Ublížiš mi." sykla jsem. Byl to fakt. Co bych mohla čekat? Jak jen to bolí. Chci povolit svaly. Alespoň na chvíli. Jako by mi četl myšlenky, povolil prsty a pustil mě. Klesla jsem na zem jako hadrová panenka. Už se nemůžu... hýbat. Nebudu se... hýbat.

Jak jen je nepříjemné, když vás vzbudí pronikavá bodavá bolest. Nikomu bych to nepřála. Jenže to, že jsem sebou trhla, mi způsobilo ještě větší utrpení. Zaregistrovala jsem jen jak rychle stáhl ruku zpátky a v ní měl.. čistí mi rány. Zavřela jsem oči a po chvíli je zase pomalu otevřela. Neznatelně jsem pohnula hlavou. Ležela jsem na měkkém. Po tak hrubém vláčení po tvrdé zemi a setkávání se s ní tváří v tvář.. to byla příjemná změna. Ale příjemně jsem se tedy necítila. Byla jsem pěkně rozrušená z jeho přítomnosti. A kam se poděly rudé oči? Už tu nejsou. Jen nekonečná černá hloubka. Mrkl.
Kde je ten otravný hlas? Kde je ta velká ryba s mečem? Ten, co překypuje touhou mě zabít (a někdy by to pro mě byl i konec utrpení, ale ne nyní) a druhý, ledově klidný, který mu v tom nějakým zvláštním způsobem zabraňuje. Ten, který mi teď otírá krev z tváře.
,,Jsi venku z nejhoršího." oznámil mi.
Zjistila jsem, že jsem do té doby, než promluvil, zatajovala dech. Teď jsem ho vypustila a zalapala po něm. Oblečená jsem byla stejně... všude jen zaschlá krev. Bylo to odporné, ale snad už to nebude tolik bolet. Mýlila jsem se. Chtěla jsem se převalit, už jsem nechtěla být bezbranným zvířetem poraženým na záda. A tak jsem to udělala. Zapomněla jsem na svůj zraněný bok. Stiskla jsem rty bolestí a pevně zavřela oči. Byla jsem k němu otočená zády, neviděl mou slabost. Jenže jsem pak trhavě vydechla, takže to musel poznat.
Rozhlédla jsem se. Takže neležím na tom samém místě, na kterém jsem ztratila vědomí? Jednoduše zařízený pokoj, lůžko na zemi, dál jsem viděla jen do stěny a, popravdě, nezajímalo mě provedení mého příštího vězení. Už jsem se smířila s tím, že se na svobodu asi nedostanu. Jedině smrtí. Jenže taková svoboda se mi zrovna nezamnouvá. Jen to musí hodně bolet, abych žadonila o smrt. A to už tu bylo... mám takový pocit. A tak jsem taky zjistila, že v tom mi nevyhoví. Mečák by s tím neměl problém... ale tenhle. Jaký je jeho úmysl? Moc dobře vím, čeho je schopný. Jediným seknutím zabít. Už několikrát jsem sledovala, jak pod jeho rukou unikají životy desítek lidí. Jenže se tím nebavil. Vůbec ne tak, jako ten druhý. Připadalo mi spíš... že to bere jako... svou práci, povinnost. Která ho nijak zvlášť nebaví. Ale z jakéhosi důvodu je povinen ji vykonávat. Je to pro něj samozřejmost, před kterou by dal raději přednost něčemu kliduplnějšímu. Ale když je pro něj jedno uzmutí života otázkou sekundy... jaký je problém v tom, aby vzal i ten můj? Čím jsem výjimečná, že mě vzali s sebou? Když se snažím bránit, mečák mě zřídí, ale nezabije. Zcela určitě by to byl udělal... ale tenhle to nechce.
Neznám ani jejich jména. Ale ten s mečem je divnej, otravnej a hlavně je lepší se od něj držet dál. To znamená být raději v blízkosti toho...
Položil mi ruku na rameno a zatlačil mě zpátky na záda. Zase to bolelo. Dotek byl jemný, ale přesto bez citu. Odešel. Slyšela jsem, jak za sebou tiše zasunul dveře. Bolest povolila. Roztřeseně jsem vydechla.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tarei Tarei | Web | 2. února 2013 v 22:39 | Reagovat

Četla jsem si to už včera na mobilu, zpočátku mi připadalo divné "melodický hlas rudých očí" a já jenom wtf? :DD
Ale ne, chápeme:3 moc pěkný :))
A hlavně... Itachi :33

2 Baka - chan Baka - chan | Web | 2. února 2013 v 22:49 | Reagovat

[1]: Jo, melodický hlas. Já když si to po sobě párkrát četla, trochu jsem uvažovala, že to pozměním... jenže jsem nechtěla psát Itachi nebo Kisame... chtěla jsem to nechat v tom tajemném oparu. A myslím, že si každý znalec Naruta určitě domyslí, o kom tam píšu. :D

Jsem se rozhodla si ho trochu připomenout, když mě přepadla krize jménem Gin Ichimaru. :D

3 Camelia Camelia | Web | 17. února 2013 v 19:24 | Reagovat

Prosím, vyplň tento dotazník:
http://www.survio.com/survey/d/K5H9Y3C9F9G8J9Q2M
Díky ;)
P.S.: Promiň za reklamu :)

4 Baka - chan Baka - chan | Web | 17. února 2013 v 21:05 | Reagovat

[3]: Stáhnu tě z kůže a uvařím k večeři...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama