Pitomá malá holka

29. února 2012 v 17:21 | Baka - chan |  Jednorázovky
Ták..
Baka - chan se "vrátila" ale nemyslím, že by to bylo nějak dlouho. Prostě jsem jen chtěla, abyste mi nějak naznačili, že tu nekřičím do tmy. Víte, jak to myslím. No, může za to částečně to, že jsem si přečetla něčí bravurně napsané povídky. No, znáte to. Zjistíte, jak je to úžasný, jak to ten člověk umí, pak následuje zhodnocení sebe sama a takovej ten blbej pocit, kdy jste tak trochu naštvaní sami na sebe, že vy to tak neumíte, nežere vás spousta lidí a podobně.
Ale pak se to ve mě hnulo a řekla jsem si "hergot, vždyť já na to taky mám!". Možná nepíšu tak dobře ale byly doby, kdy jsem něco podobného napsat dokázala ale tyhle poslední tři až čtyři měsíce (!), se múza rozhodla stávkovat.
Rozhodla jsem se prostě něco dělat. Blogu se už tolik nevěnuju, protože už tak musím řešit dost problémů, není čas, někdy se mi prostě nechce (a to málokdy) a taky pochopitelně.. mám pocit, že není skoro nikdo, kdo by o to stál. Ale stejně.. Tohle doupě, kam můžu leccos vložit, by mi chybělo. Na druhou stranu, když nejsem "slavná", nebudou mě tu fuckovat řady lidí, kterým se co nelíbí a nebudou že mě dělat tiskárnu, která pracuje bez ustání.

Mno, dost kecání mých blbostí. *Doprčic, vždycky se tak rozkecám!* Poprvé za tak dlouhou dobu se mi podařilo psát a dopsat. Ani pořádně nevím, co to je. Vypadá to možná trochu jako Naruto ale nejsou tam jména, není tam skoro nic, co by tomu nasvědčovalo a to jsem tak udělala schválně. Prostě nechci psát FF. Mám prostě pocit, že to těm postavám nemůžu udělat.. xD Protože si vždycky položím otázku - Udělal(a)/řekl(a) by tohle ta postava? Ne, ne a ještě jednou ne.. A proto prostě FF psát nemůžu.. xD
Ale možná to FF bude trochu připomínat..




I když doufal, že teď už za ním nepůjde, v dálce za ním zašramotily větve a slyšel, jak ho stejně následuje. Slyšel, jak těžce oddechuje. Sotva se drží na nohou a stejně si proráží cestu vzduchem, větvemi a vysokou pokrývkou sněhu. Vypadalo to, že je pro ni každý pohyb bolestí. Ale zdálo se, že ji nevnímá. Že nevnímá nic. Ani jeho odmítavá slova. Strach.. strach, že zůstane v té pustině sama. Že ji uvězní nekonečné ticho, bude se lekat vlastního hlasu, že bude poslouchat jen našeptávání větru. Protože až pak si člověk uvědomí, jak je na tomhle světě bezvýznamný. Jen pouhé smítko. A toho uvědomění se ona bála ze všeho nejvíc. To, čeho se opravdu ze srdce bála, bylo to, že se stane bezvýznamnou.. Nebo jí už byla? Mohla jí být, protože ten, co měl o trochu víc síly než ona, aby měl náskok a plahočil se pár metrů před ní, jí to více než jasně dokazoval. Ale ona tomu nevěřila. Nechtěla tomu věřit. Vždyť přece.. mohla by být k něčemu dobrá.
,, Jo. Leda tak k dělání hluku."

Bože, řekni mi, proč. Jasně jsem jí řekl, aby si šla po svých. Myslí si, že jsem si nevšiml? Nebo je jí to snad jedno? Hloupá je na to dost. Jestli ještě chvíli budu poslouchat to funění za sebou, vážně přijdu o nervy a někde ji tu přivážu, aby za mnou nemohla už lézt.

Najednou za sebou už neslyšel nic. Po chvíli ho přemohla zvědavost a otočil se. Padla na kolena a klečela v závějích. Lehký vánek jí bral slova od úst ale slyšel to i když ne moc zřetelně.

,, Já.. prosím. Neodcházej, nenechávej mě tady. Já.. udělám všechno, co budeš chtít." Rozčilovala ho ta její pošetilost, slabost.
,, A co si myslíš? Že se jako něco změní? Nic se nezmění, holka. Kdy ti už dojde, že tě k ničemu nepotřebuju? Vrať se zpátky domů. Myslím, že tam tě bude víc potřeba než tady."
,, Tam mě už nikdo nedostane!" Přes oči se jí přehnal stín odporu.
,, Ale to není můj problém. To fakt chceš přijít o život takhle zbytečně?" Nechápal to.
,, Radši zemřu v boji za svoji pravdu.. než jako nějaká stará grašple, která nikdy ničeho nedosáhla."

Mlčel. Tak takhle to tedy je. Holčička si hraje na hrdinku. Ale že se jí pořád ještě chce.. po tom všem. Po tom, co málem umřela únavou. Po tom, co ji těsně minula smrt.
,, Ale to.."

Nestihl to. Okolo se přehnalo pár černých stínů. Ona ani nestihla zvednout hlavu ale on zareagoval pohotově. Ani nepřemýšlel nad tím, proč té naivce zachraňuje život. Dva už leželi na zemi a kroutili se v křečích. Sníh se zbarvil do ruda. Kov třískl o kov. Zvuk stříkající krve. Výkřik. Další výkřik. Kolem nich se pak válelo už jen pár bezvládných těl v různé vzdálenosti.

A ona tam pořád klečela v tom zakrváceném sněhu .. a poděkovala mu. Třásl se jí hlas. Až teď zvedla hlavu a její oči byly zvláštně vodnaté. Výraz neříkal nic. Skoro se ale zdálo, že se usmívá. Něco držela v rukou. Až teď si všiml, že to, co tak úpěnlivě svírá, je rukojeť kunaie, který měla zabodnutý v hrudi. Krvavá skvrna rychle prosakovala přes oblečení. Vydržela jeho pohled, neuhnula očima, jak bylo jejím zvykem. Zalapal po dechu.
,, To tě to ani nebolí?" Vyhrkl.
,,..au." Hlesla uvědoměle.

Mohl by být rád, že se jí zbavil. Mohl by odejít a nechat ji tam umírat, neříct nic. Tak proč to neudělal? Byl by to schopný udělat. Tak proč najednou nemohl? Co když si prostě nepřipustil, že mu na ní záleží? Trochu.. malinko.. malinko určitě jo. Nechápal sám sebe. Celou dobu, co se ho tak vytrvale držela, měl sto chutí zbavit se jí už tam v lese, nějak ji uspat, provést milosrdnou smrt. Ne, nebránila by se.
Ty oči.. Co to bylo v těch očích? Tehdy, kdy je odtrhla od té krvavé rány a vpila se jimi od těch jeho. Ta lhostejnost vůči takové bolesti mu brala dech. Místo toho, aby se kroutila v křečích a naříkala, hleděla mu do očí s podivnou otupělostí, zdálo se mu, že se dokonce smála těma očima. Její výraz vypadal, jako by se právě probouzela z nějakého snu.
Byly to ty oči, které ho přiměly takhle jednat?

Slyšel se, jak říká "to bude dobrý". Jako by někdo ovládal jeho tělo. Jako by to nebyl on. Všechno okolo mu přišlo tak strašně tupé. Kdosi pomocí jeho těla došel k ní, její levou paži si přehodil přes ramena, podepřel ji, málem mu pukly šlachy na nohou, když se pod její vahou zvedal. Sám nebyl v plné síle a nést člověka zhruba stejné váhy jako on z něj vysávalo i ty poslední zbytečky energie.
Všiml si, že se mu snaží ulehčit námahu a jak se marně snaží došlápnout sama.
,, Nemusíš .. to. Nemusíš.." Blekotala.
,, Mlč.."


Doposud zatažená obloha se začínala vyjasňovat. Vlekl ji podél lesa a čekal, že tu najde vyznačenou cestu. Protože měl pocit, že to tu zná. Že už možná došel tam, kam celé dny doufal, že dojde. Párkrát jí pohlédl do obličeje. Neopadávala. Šla stejně vytrvale jako na začátku. Jen párkrát zkřivila obličej bolestí. Jen to. Její oči se dívaly ale vlastně neviděly. Byly zastíněné podivnou otupělostí.
V lese se na chvíli zastavil opřel se o strom, uvolnil sevření a ona se po něm svezla na zem jako zasažená smrtící ránou. Ale žila. Stále. Uchopila rukojeť kunaie, trhavě se nadechla a pokoušela se dostat ho ven. Postřehl to v pravou chvíli.
,, Přestaň! Když si to vytáhneš, bude to daleko horší!"
Nechala toho. Chtěl pokračovat v cestě. A tak ji znovu podepřel a ztěžka se hrabal do stoje. Třásla se. Bylo patrné, že už dlouho nevydrží. Tak proč tohle všechno dělá?
,, Ty.. proč se o mě ... tak staráš?" Hlesla.
,, Buď ráda, že to dělám a neptej se pořád na všechno tak pitomě.." Plácl první hloupost, která mu přišla na jazyk. Protože na tuhle otázku odpověď neznal. Sám byl překvapen nad tím, co dělá. Tohle se mu nepodobalo.
Nebo snad proto.. že ani on sám nechtěl skončit v téhle bílé pustině. Bez jediné živé duše. Možná i on sám se bál toho tísnivého ticha. Toho bílého ticha, které ho obklopí po tom, co zůstane sám. Nebo ho možná dřív zabijí. Jednou jich bude víc, než bude předpokládat. Nebo bude jen jeden ale bude stejně dobrý jako sedm takových. Možná proto ji tu nechtěl nechávat. Protože i kdyby se sám dostal do bezpečí, tohle by jí nepřál. Ať už byla sebevíc neschopná a neuměla se bránit.

A tak šli. On podpírajíc její tělo ztuhlé v bolesti. Ona zavěšená rukou na jeho ramenou. Vtom se kolem nich něco mihlo. Něco prolétlo vzduchem, zapraskal sníh a v příští chvíli byl nucen odhodit ji stranou, aby mohl zabránit střetnutí. Tvrdě dopadla do sněhu ale neváhala. Už nebude váhat. Už ne. Možná neumí bojovat ale bránit se.. Bránit se umět musí.
Čepel hladce vyklouzla z její rány společně se spoustou krve. On dostal ránu do břicha a málem se svalil do sněhu ale pořád se držel na nohou a snažil se útoky odrážet.
,, Řikal jsem nevytahuj si to!" Zařval se na ni. Pozdě.
Čekala, až se ten hajzl dostane na místo, kam potřebovala. A.. teď! Vrazila mu ostří přímo do lýtka. Jak se sbírala ze země, i přes tu strašnou bolest ho bodla ještě do zad. Ale to už se otáčel a jejím krkem projel další oheň bolesti. Tepna byla rozervaná a ona byla hozená do sněhu, do kterého brzy prosákla její krev. Valila se jí do úst, zamlžil se jí pohled.
Slyšela ho křičet, vnímala, jak stín zmizel.
Ale všechno bylo tak daleko. Všechno bylo tak tupé a zamlžené. A jakoby z veliké dálky si uvědomovala, že se poprvé v životě dovedla ubránit vlastní rukou. A pak to zase zmizelo... ale zase se to vracelo.
Vnímala, jak na ni někdo mluví, jak s ní třese. Ale jí se chtělo spát. Po tak dlouhé době.. se vyspat. Třeba se jí bude něco hezkého zdát.
Ne.. už žádné noční můry.


Přestal s ní třást. Bylo to zbytečné.
Sedl si do sněhu a jen na to celé koukal. Jeho dech utíkal z úst a kroutil se v obláčcích páry. A další. A další. A takhle tu seděl celou věčnost. Bylo vidět, jak si to rovná v hlavě a jak se mu to tam nechce vejít.


Bude někdo někdy znát její příběh rudě vepsaný do sněhu? Příběh o někom, kdo se toužil kdekoliv uplatnit.. Kdo toužil někým být? Nejspíš ne.
,, Pitomá.. pitomá malá holka!" Vyhrkl zatrápeně.

A cítil, jak to na něj pomalu padá. Jak to hltá obláčky jeho dechu. Jak to mrazí všude okolo něho. Jak se to rozvírá jako nekonečná pustina. A jak ho to i přes to tísní. Vyhrabal se na nohy, otočil se od těla, ze kterého ještě unikalo teplo a vydal se do toho.. do strnulého bílého ticha.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tarei Tarei | Web | 8. března 2012 v 13:35 | Reagovat

To bylo... nádherný :) vážně, neříkám to jako výkřik do tmy, máš talent, a to co si psala před perexem, chápu že občas nemáš čas, ale rozhodně nepřestávej psát! protože jak už jsi psala, ty na to máš! ;)  a ta múza, moc dobře jí znám, mě ta Žofie (jméno mojí múzy) taky pořád někam utíká, ale už jsem si na ni pořídila síťku ^^ takže jen tak dál! Gambare!

2 Ai Eater Ai Eater | Web | 11. března 2012 v 18:42 | Reagovat

Jéj,to bylo opravdu povedené.Rozhodně bys měla dál psát,škoda to nebude a dle mého názoru se to lidem taky bude líbit.Opravdu to není na škodu něco takovéhleho napsat.
Takže můj názor-rozhodně piš dál a dál a dál a nemusí to být každý den.Klidně i jednou za měsíc,hlavně když se to lidem líbí =)

3 Barča Barča | Web | 23. března 2012 v 19:29 | Reagovat

Nemůžu jinak než říct: vážně úžasné. Jako by z té povídky přímo čišelo tvé duševní rozpoložení. Prostě sugoi :-) .

4 Kika-Chan Kika-Chan | E-mail | Web | 16. května 2012 v 19:24 | Reagovat

Ale kdo byly ty postavy ,teda jejich jména?Hm ,no nic ,jinak nádhera!

5 Kawa Kawa | E-mail | Web | 16. května 2012 v 19:25 | Reagovat

Jééj t oje hezké!
P.S: (4) - 1. vrať to!
           2.Jo jo!Má pravdu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama