Ozvěny ticha

20. září 2011 v 18:52 | Baka - chan |  Na téma týdne
Chá,chá!
A prej že se měsíc neozvu - no,máte smůlu,pokoj mít ode mne dnes nebudete. Protože tohle téma mi to prostě nedovolilo.



Dveře se zaklaply a taška byla hrubě odhozena do rohu. Na pár vteřin ztuhla a naslouchala. Nikdo tu není? Tím lépe. Už nikoho nechtěla vidět.. Žádné hlasy,které nuceně vlézají do uší když se člověk špatně vyspí. Už žádné prudké pohyby,které nestačí zarudlé oči zaregistrovat.. Klid.. Aspoň na pár minut.
Na okamžik v zrcadle zahlédla mastné vlasy a umělou krásu z namalovaného obličeje. Ani pohyby v zrcadle nechtěla vidět.. aby se nic nehýbalo.. Aspoň na chvíli.
Zase o něco lepší pocit,když mohla odložit ty těsné džíny a natáhnout si pohodlné kalhoty,místo toho upjatého trička volné. Nedalo jí to a na okamžik se před tím zrcadlem zastavila. Jen na chvíli. Chtěla to líčení smýt.. Už tu umělou krásu používat nechce. Bát se jen si protřít oči .. dávat pozor na to aby bylo všechno tak,jak má. Je to nepříjemné a unavující. I když ví,že zítřejší ráno nepůjde nenamalovaná. Štvalo jí to - jak pro ní umělá krása začíná být přirozenost.. Přirozená je i ta barva na vlasech.. proč se jen musela narodit s barvou vlasů,kterou nechce odjakživa? Na tu otázku si dokázala odpovědět,vždyť každý chce to,co nemá.
Utnula ty myšlenky a utřela si mokrý obličej do ručníku. Tváře v zrcadle zrudly od tření ručníkem.
Chtěla konečně odejít,přestat dávat průchod těmhle nedůležitým myšlenkám ale pořád ještě sledovala ten obličej. Nebo se spíš dívala skrz něj. Nezajímal jí - ona ho přece zná nejlépe,nazpaměť..

Ozvěny z hluku města jí ještě stále doznívaly v uších. Ale ztrácely se. Vynořovaly se některé hlasy přátel - ozvěny dneška. Pak všechno zvolna zanikalo. Dalo to průchod něčemu neznámému.. Něčemu,co může být rozlehlé,obrovské. Něčemu,co se dokáže smrsknout do malé tečky. Podivně se to nadouvalo a vytvářelo to jakousi bublinu. Několikrát ta hmota praskla s podivným zrněním. Ale vlastně to nevydávalo žádný zvuk.
Bylo to nic..
Bezejmenné nic.
Všechno ztichlo,zmrtvělo ale pocit,že se to nějak chce dostat pod kůži a zevnitř se to vkrádá do hlavy podivnými vibracemi,byl stále silnější.
Chtěla tomu nějak naslouchat,studovat ten zvláštní druh strnulosti,atmosféry. Opatrně přešla do pokoje a lehla si na zem. Pomalu zavřela oči. Věděla,že neusne. Ruch aut,výkřiky přátel a pozorné pohledy učitelů ji už dostaly do střehu,který bude opadávat nejméně několik hodin. Protože byla ve větší místnosti,než byla koupelna,bublina podivného strnutí se zvětšila. Zase ji to celou naplňovalo,ten pocit,jako když tisíce píšťal hraje stále stejný tón. Ale tak nesmírně daleko. Kilometry a kilometry od ní,vzdálené ozvěny. Tak daleko,že se nic nesmělo hýbat,nesmělo nic vydat sebemenší hluk aby byly slyšet. Ty plaché píšťaly - ozvěny obepínající tu bublinu - jako blána.
Podivné nic,které najednou vstoupilo do podvědomí a uvědomění,že ona je jen ta jedna z tisíců lidí na světě,který se pravděpodobně přibližuje ke zkáze,pokud bude takto pokračovat. Jen smítko ve hře živlů - jen nic ve vesmíru. Jen další z těch tisíců milionů životů,které se na Zemi míhají. A že i ona se jednou míhat přestane,jako předtím ti dříve,co odešli.
S otevřením očí se té nicoty začínala děsit. Byla tu jen ona - ona byla jediná živá bytost v tomhle prostoru. V sevření té veliké bubliny,která se zvětšovala a zase splaskávala podle toho,jak hlučný učinila pohyb. Chtěla tu bariéru rozbít. Chtěla zase slyšet hlasy svých přátel,vidět kohokoliv z nich. Tak moc si nyní přála aby někdo přišel a ona mohla sledovat,jeho chůzi,že tu není sama,že je tu s ním.
Jenže bublina tu byla stále dál a s jejím zamyšlením se zvětšovala. A to nechtěla. Jenže se nedalo dělat nic. Ona sama ji rozbít nemůže. Někdo do ní musí vstoupit a svým hlasem ji rozechvět,nechat popraskat a sesypat se v neslyšitelném rozplynutí.


Otevřely se dveře ale do jejích uší pronikl strašlivý výbuch. Někdo položil igelitové tašky na zem ale ona slyšela tříštění rozbíjejícího se skla. Hlava se střapatými vlasy nakoukla do pokoje. Zdálo se jí to jako ten nejrychlejší pohyb,co kdy viděla. Po tom všem. Po té vší nicotě,strnutí a zmrtvění.
"Ahoj,ty už jsi doma?"
Hlas ji rozechvěl,celou ji naplnil a vlezl jí do uší tak náhle.. tak hlasitě.
"Proč tak křičíš,mami?" Pozvedla jedno obočí aby zamaskovala leknutí.
"Já? Vždyť mluvím úplně normálně." Zaslechla udivený hlas. Pak další věty,ale zjišťovala,že se všechno zase srovnává do normální výšky,hlasitosti a vše je tak,jak má.
Bariéra popraskala a rozplynula se po maličkých částečkách.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mephisto Pheles Mephisto Pheles | Web | 20. září 2011 v 19:15 | Reagovat

pěkné...:)

2 EmberTheWolf スプリング EmberTheWolf スプリング | Web | 20. září 2011 v 19:53 | Reagovat

už u mě máš ten lay to byl fofr co? xD

3 EmberTheWolf スプリング EmberTheWolf スプリング | Web | 20. září 2011 v 20:48 | Reagovat

přečetla jsem to a hned jsem si vybabila tebe a tvůj dům!Fantazie xD a jinak krásně napsaný

4 Lancika Lancika | 21. září 2011 v 15:53 | Reagovat

Yay, líp bych to zcela jistě nedokázala x)) Zase se ti to moc povedlo. Ty máš na tohle prostě talent hele xD Hej...Proč rozvod s Itym? Oo'' *sedne si L na klín*

5 Ája Ája | Web | 28. září 2011 v 8:31 | Reagovat

Májuš, ty umíš psát vážně hodně procítěně. Moc se ti to povedlo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama