Únor 2011

Vlkem až do smrti..

17. února 2011 v 17:52 | Baka - chan |  Jednorázovky
Další povídka,kterou jsem napsala na chatě.
Zdá se mi dobrá i když si na některých místech nejsem jistá u íček.. xDD A nechci aby to po mě někdo kontroloval (máma a tak xD,snad chápete) Váš názor by mě potěšil..



Zastavila se u černého lesa,který kontrastoval s bílou sněhovou pokrývkou. S přicházejícím ránem se začala vábivě třpytit. Docházel jí dech. Nohy jako by byly za každého pohybu těžší a těžší. Rozpačitě přešlapovala na jednom místě a dívala se do stínů lesa. Ruce si bolestivě tiskla k bokům,kde ji bodalo od stálého běhu. Koženou bundu měla ze severní strany ojíněnou mrazem. Nasála vzduch a prudce vydechla obláček teplé páry linoucí se z jejích úst.
Musela jim uniknout. Znamenalo by pro ni smrt,kdyby ji byť jen koutkem oka jeden z nich zahlédl. Zimomřivě si přitáhla oba okraje bundy k tělu. Pohazovala hlavou ze strany na stranu,její vlnité vlasy černé jako uhel se při každém pohybu hlavy rozlétly do všech stran.

Zajela rukama do kapes a zachvěla se. Znovu se otočila za sebe. Na nekonečné sněhové pláni,kterou musela přeběhnout ve velmi krátkém časovém úseku,jak svědčily sotva před minutou vyšlapané stopy,nebylo nic jiného než tlustá vrstva sněhu do kterého se jí bořily nohy.
Mráz ji štípal do odhaleného lítka. To zase v lese nešikovně zavadila o větev a roztrhla si hnědé džíny po celé délce pravé nohy až ke stehnu.

Známá šeď před příchodem dne začala světlat. Musí si pospíšit než první paprsky zahřejí zasněženou zem. To už se pak nebude moci ukrýt v kdejakém stínu. Překonala tu krátkou zdálenost,která ji dělila od hustého lesa. Její štíhlé tělo se míhalo mezi kmeny stromů. Dostala podivnou radost z toho,že je zase v lese. Nejspíš je setřásla. Poslední zbytky strachu z ní opadly. Padla na kolena a spustila ruce na zem. Stále prudce vydechovala.

Ani ne pár minut na to běželo lesem velké nahnědlé zvíře. S mrštností šelmy skákalo z místa na místo. Každých pár skoků se zastavilo a větřilo ve vzduchu. Pak se zase dalo do běhu. Vydalo krátký štěk který byl zpola zakončen vytím. Napodruhé už to bylo vytí čisté,táhlé nesoucí se přicházejícím ránem. Divočina rázem podivně ztichla,jako by se volání bála. Pokud okolo šel jakýkoliv tvor,zježila se mu srst a okamžitě hledal úkryt,kde by si mohl zachránit život. Bylo to volání po kořisti - hlad a výzva ostatních aby se k hledání připojili.
Žádná odpověď však nepřicházela. Ještě jednou se lesem rozneslo zakvílení. Zase nic. Vlk zklamaně svěsil hlavu a s čenichem u země hledal sám. Něco se šustlo mezi keři. Okamžitě vystřelil hlavou tím směrem. Zaostřil zrak a natočil uši směrem ke zmrzlé houštině. Chrastění ustalo. Najednou ho do nosu udeřil ostrý pach kořisti. Neobvykle silný. Jindy mu hledání trvalo až hodinu. Takhle brzký nález se mu nikdy nestal. U rozštípnutého kmene,kudy se kdysi zařízl blesk,leželo syrové sobí maso. Vlk nasál vzduch,pootevřel tlamu a vmžiku ho zahalil oblak jeho vlastního dechu který putoval ještě vysoko ke korunám stromů,kde splynul s ranní mlhou.

Nedůvěřivě přešlápl a natočil hlavu na stranu. Obcházel strom v pravidelných kruzích stále dokola a prohlížel si maso všemi směry. Pak zůstal stát. Slina,která stekla z pysku mu kápla na tlapu. To ho probralo. Nejedl už tak dlouho..
Snížil přední část těla k masu a opatrně si je vzal do zubů. V tu ránu les prořízlo zaječení plné děsu. Ocelové čelisti sklaply na určeném místě. Dvoje "vlčí pasti" rozmístěné kolem masa sevřely šelmě zadní běh a a jedna z nich se jí zakousla do boku. Dvě tlapy měla uvězněné ve strašlivé bolesti. Čtvrtá díkybohu sklapla naprázdno. To vlku však neulehčilo tu smrtelnou bolest. Další zachrastění,které přes svůj nářek ani neslyšel. Brzy po něm se ozvalo výtězné štěknutí. Tak to bylo to zašustění mezi keři. Tohle měla být jeho vyhlídnutá kořist. Německý ovčák - sluha lidí a zrádce vlastního rodu.Přes tu všechnu bolest stačil vlk ještě zavrčet. Tělo se chvělo v křeči. Byla to vlastně mladá vlčice. Tři roky stará.
Z houšiny vystřelil onen pes. Zarazil se a bojácně zakňučel,když viděl její rozevřené čelisti v nepěkném šklebu spojující se ve strašné bolesti a zároveň zastrašující nepřítele. Pes poplašeně zadupal ale prohlédl si zuboženou vlčí samici. Zjihl a začal ji obcházet právě tak jako ona před pár chvílemi maso,jen s menší opatrností. Vlčici vyčerpávalo neustálé vrčení a otáčení se za psem tělem zpola uvězněným v pastích. Pes věděl jak je to bolestivé. Schválně se dal do běhu aby se vlčice otáčela rychleji. Vyplázl jazyk a šklebil se tak,jak se psi dovedou smát. Zbědovaná vlčice se chtě nechtě musela řídit jeho pohyby. Utkvělá představa přes desítky vlčích generací,chránit si záda,ji nutila neustále pohledem sledovat psa. Každou chvíli otočil hlavu na znamení: "Už tu budou". Jako by tomu vlčice nechtěla věřit a sama sebe jako by chtěla přesvědčovat,že nepřijdou,vrčela nepřetržitě a zařezávala se se stálým otáčením ještě více do čelistí železné pasti. Pach krve se šířil a za chvíli bude jistě lákat plno mrchožroutů. Krvavá stopa ve sněhu jim ještě pomůže ve směru.
Pro vlčici to bylo kruté smrtelné mučení,pro psa to byla hra. Zaprodal svou domestikovanou rasu lidem a sloužil jim celé stovky let. Už dávno zapoměl na to,že kdysi patřil mezi své divoké příbuzné. Proč by mu tedy mělo být vlčice líto? Ta už se ani nesnažila otáčet. Ještě stále však zvedala pysky a vrčela co nejhlasitěji. Pes,i když nenápadně,přes varovné vrčení kruhy zkracoval. Když byl příliš blízko,vlčice po něm chňapla strašnými tesáky. Pes uskočil a jako by volal o pomoc,zaštěkal. Štěkal nepřetržitě a přitom i stačil vlastní ozvěně. Volal je!

Hlava vlčice už jen bezvládně ležela ve sněhu. Vedle nedotčeného masa. Tak zaplatila za svou hloupost. Za svou neopatrnost. Ucítila jak se chvěje zem pod nárazy lidských nohou. Nenáviděla je a přitom jimi byla. Z větší části byla vlkem. Ta mladá dívka s koženou bundou.. byla ta její nejmenší polovička. Zbytek patřil vlku. Nechtěla být člověk. Proto sama sebe v lidské podobě zavrhla. Proto se poddala vlkům. Milovala je. Celý svůj život jim zasvětila..jen proto aby mohla být jedním z nich. A to se jí podařilo. Dokonce ani lidé ji nepoznali. Ha! Jak jsou hloupí. Celý jejich život je jen o penězích. Pro peníze dokáží ničit vše,co je okolo nich.

"Buď člověk! Nenech se zabít",křičí její nejmenší polovička. Tu už však dávno přestala poslouchat. Narodila se jako člověk. Budiž! Nyní zemře jako vlk!

Nechce aby její poslední obraz,co její oči zahlédnou,byla střelná zbraň. Zemře s pohledem na oblohu,kterou lemují stromy lesa. Zemře s čelistmi stisknutými. Kroky ustaly. Věděla,co to znamená. Míjela pohledem lidi a psa. Zastavila se u oblohy. Slunce se již dotkne ledové země.. už za chvíli.
V tu chvíli,kdy paprsky olízly ledovou zem,v tu chvíli,kdy se vlčici odrazil obraz oblohy s mraky v její tmavé duhovce. V tu chvíli,kdy se lesem rozlehl křik dravce,kdy zavál jemný vánek.. Prorazila kulka mezi očima vlčice,projela hlavou od čela,roztrhla temeno a zavrtala se hluboko do kmene stromu za její hlavou. Jediný zvuk nevydala. Zemřela s pohledem na oblohu a s čelistmi dosud stisknutými.

Sen k zamyšlení

11. února 2011 v 15:12 | Baka - chan |  Snář
Založila jsem rubriku "Snář". Protože mě napadlo sem občas napsat co se mi zdálo.
Některý sny jsou třeba dost zajímavý a bylo by škoda se o tom nezmínit.


Mno.. zdálo se mi,jako by mi někdo něco četl ich formou. A vlastně jsem to byla já.. dělala jsem to,co jsem slyšela,že o mně ten někdo čte. Slyšela jsem ten hlas a já vám teď napíšu,jak podobně to vypadalo. Budu to samozřejmě psát ich formou..jak jinak.


Někde jsem se probudila.. nevim kde.
Ale asi jsem měla nějaký vážný zranění..muselo to být něco podobného jako otřes mozku,jinak bych se tam tak nemotala. Ležela jsem na bílý posteli (ale nebylo to v blázinci,samozřejmě :D..) a pak jsem se překulila dolů. V tom momentě jsem se začala strašně motat,nemohla jsem chodit normálně rovně,připadala jsem si tak..omráčeně.
Musela jsem se rukou dotýkat zdi abych věděla,kde končí strany chodby. Stejně jsem ale pravidelně po pár metrech vždycky bezvládně padala a držela se za hlavu. Stěny byly natřené podobně jako v hudebce - oranžové,nahoře to zůstalo bílé. Ale rozhodně jsem v hudebce nebyla.
Pak jsem zahnula za roh a spatřila svojí mámu. Dívala se na mě..tak utrápeně,když jsem se tam před ní tak potácela. Jednu chvíli jsem spadla a už nevstala. Skoro dvě minuty jsem zdegenerovaně zírala do prázdna s pootevřenou pusou. Musela jsem vypadat pěkně přiblble.
Najendou jako by kamera udělala střih. Viděla jsem svoje rodné město. Nevím,jestli to byl zrovna Hradec Králové ale nějak jsem poznala,že jsem k tomu městu měla nějaký bližší vztah. Viděla jsem - jakoby z výšky - jak lidé prchají různými uličkami,vraždí se tam,běhají tam teroristi. Každou chvíli někoho povalí a nasadí mu pouta nebo ho zbijí obuškem. Nechápala jsem to. Bylo to strašné běsnění. Úplně jako válka. Možná,že to taky válka byla.
Trvalo to až do večera. Pak jsem zase byla tam u těch oranžových stěn,viděla jsem mámu,jak brečí a dívá se z okna na tu spoušť. Její ruka mi dopadla kolem ramen a pohladila mě po vlasech. Pak přestala a začala brečet na novo. Přitom řekla toto:
"Až..až umřu taky.. Chci..chci aby v tomto městě vyli vlci..
Za nás!"


Nad tím jsem přemýšlela ještě dlouho,co by to mohlo znamenat...