Prosinec 2010

Krásná smrt

23. prosince 2010 v 15:07 | Baka - chan |  Jednorázovky
Tak jednou jsem dostala chuť zplodit nějakou kravinu.. XD
Baka - chan totiž podporuje krásnou literaturu,víte? XDDD
 Obzvlášť doporučuju pustit si při tom tohle: http://www.youtube.com/watch?v=hKbT98HaVoA - já vím,že je to hudby z reklamy ale je krásná XD



Cítila jsem,jak se mi po předloktí valí teplá tekutina. Bolelo to. Je ale tolik věcí,které v životě bolí. Viděla jsem,jak mi po zápěstí putuje až k prstům a tam se dělí na víc cest. Pocítila jsem ji i na čele,lezla mi do očí a vtírala se mi do úst. Karmínově červená tekutina páchoucí železem. Zavřela jsem oči. Břemeno strašlivé viny na mne dopadalo. Udělala jsem strašnou věc. Nechtěla jsem ho vidět. Jeho oči plné smutku,jako by se dívaly srkze mě. Hluboké,hnědé oči. Jako by viděly do mé duše. A ta byla špatná. Poskvrnila jsem ji. Jak byly mé potrhané šaty poskvrěné krví,tak byla poskvrněna moje duše.
Rudá tekutina mě začínala pomalu dráždit v krku. Začaly mě pálit oči. Zrak se mi rozmazal. Jako by mi někdo nasadil brýle s červenými čočkami. Cítila jsem dotek krve i na tváři. Později mi začala slézat i ze rtů po bradě a tam tiše odkapávala na mnou hruď a do havraních vlasů.

Ještě jsem ale nesměla umřít. Ještě ne. Budu na něj čekat a až přijde,řeknu mu to,co tak potřebuju a pak teprve umřu. Nebojím se smrti. Chci ale stihnout udělat jednu důležitou věc,jinak má duše neodejde v klidu z mého těla.
Listí zašustilo,otevřela jsem oči... že by už?..
Velké šedivé vlčí tělo se protřelo větvemi dubu. Uviděla jsem chlupatou hruď a obrovskou vlčí hlavu mladého samce. Také krvácel. Z mnoha ran,sotva mohl jít,obdivovala jsem,že má ještě pořád sílu chodit.
Trhavě jsem zvedla hlavu. Byl tady. Ty oči,ty kouzelné oči.. jako by mě chtěly odsoudit k smrti.
To jsem nechtěla. Já mu nechtěla ublížit. Nechtěla jsem ublížit ani jí ani jim. Otevřela jsem ústa,chtěla se omluvit ale krev se mi nahromadila v průduškách a místo toho jsem zasípala a vykašlala ji. Chtěla jsem mluvit,tak moc. Ale nemohla jsem vydat jediný zvuk. Mrzelo mě to. Chtěla jsem to tolik říct. Jinak moje duše bude nadále nešťastná a nikdy se nedočká svobody. Jinak se nedostane do nebe.. Zachrčela jsem a poprala se s krví v mém krku. Zase jsem kašlala. Bála jsem se,že vlk ztratí trpělivost a odejde nebo mě zabije. Zbavovala jsem se tedy krve co nejrychleji. Zdálo se mi,že teď bych mohla konečně mluvit. Znovu jsem otevřela ústa a trhavě se nadechla.
"Vlku.. já jsem opravdu nechtěla... je mi to tolik líto..nechtěla jsem..já,nevěděla jsem,že... že jsou mrtví. Já... já jsem chtěla ochránit i je... moc jsem chtěla.....--" Zabránil mi v tom nový nával krve do mých úst. Ustavičně jsem kašlala. Už brzy... brzy nebudu vědět o světě.

Zdálo se mi,že vlku zuřivost v očích pohasla. Začínal jihnout. Udělal nejistý krok před,spíše jen pohnul tlapou. Zachvěl se a popošel ke mě. Blížil se ke mě pomalým krokem. Čenichem se dotkl mé tváře a vlhkým jazykem mi olíznul z čela krev. Odpustil?.. nejspíš ano.
Teď už mohu odejít... teď už mohu zemřít..
Hlava mi bezvládně klesla na stranu.


Letěla jsem. Letěla jako bych měla křídla. Jenže v žádném tunelu. Letěla jsem nad lesy,hlubokýmy obrovskýmy zelenýmy lesy. Uviděla jsem pláž. Byla plná šedých kamínků,vlkny s šuměním lezly a zase slézaly z kamínků. Byla jsem tam. Vlny hladily moje tělo. S každým zašuměním mnou projela nová esence radosti a uvolnění.
Zahlédla jsem,jak proti mě vybíhá z vody sněhově bílá vlčice. Voda jí stříkala kolem tlap a srst vlála ve větru. Přehnalo se kolem mě několik menších vlčků. Běželo naproti ní. Pak se kolem mě prohnal obrovský hřbet a velký šedý vlk přiběhl k vlčici,olízl jí čenich a začal si hrát s mláďaty. Byla jsem tak šťastná,že znovu žijí i když jsem věděla,že jsme všichni mrtví a není to skutečné..

Plná radosti jsem si uvědomovala,že tohle je tedy ten ráj.

Nepravý vztek

12. prosince 2010 v 14:18 | Bílá vlčice |  Jednorázovky
Obrovské zvíře uhánělo tmavým lesem. Mdlé měsíční světlo namodrale osvětlovalo krajinu. Lesem se znovu mihl stín. Byla to mladá vlčice. Byla by v měsíčním světle velice krásná ale cosi její vzhled znetvořilo. Byla to zuřivost,zuřivost,kterou celá hořela. Oči jí ve tmě svítily neovladatelným vztekem. U tlamy měla pěnu,obnažené tesáky,naježená srst, jaksi divně neživé oči. To všechno ji kazilo. Vztek se v ní propálil hluboko do jejích útrob a celou ji naplnil. Vrčela,vrčela nepřetržitě,temně a tak ostře a vyzývavě,že by se snad i ten nejodvážnější tvor klepal strachy. Toužila po krvi a toužila kousat,sekat ,drtit ,rvát živé maso. Uslyšela lidské hlasy,oranžová zář někde v dálce poblikávala. Ona věděla co to je ale ani nezvolnila běh,ani nepřestala vrčet,se zavrčením se vrhla z lesa a rovnou mezi lidi.
Lidé vyděšeně couvali ale vlčice se bez váhání vrhla na to nejbližší a tím byl velký dobrman. Vrčel a kňučel současně,protože se bál svého divokého příbuzného ale na druhou stranu chtěl bránit své pány. Vlčice chňapala jako ďábel,oháněla se po něm,nedbala toho,že jí už několikrát vyplatil ostrým kousancem,chtěla zabít,drásat,kousat,trhat,chtěla si vybít svou obrovskou zlost nevěda k čemu zplozenou. Ohnala se po jeho pravé přední tlapě a ucítila kost, Zlomila mu tlapu a jak to křuplo,pes zavřeštěl a svalil se na zem,vlčice se mu okamžitě hnala po hrdle a dokonala. Krev vystříkla a vlčice zabořila mordu až po oči do vytoužené teplé krve. Ještě více se tak rozlítila a začala drásat tělo mrtvého psa,nenasytně přitom vrčela a cenila zkrvavené uslintané tesáky. Oči jí svítily v měsíčním světle,vypadala skutečně jako ďábel,vymáhajíce si pomstu,neznámo proč.

Vrhla se na další oběť,na malé plačící dítě,křičící pro svého psa. Okamžitě vyskočila na zadní,vzepjala se a už téměř cítila,jak zuby zaboří do jemného chutného masa -
Najednou se něco stalo,zazněla prudká rána a po ní následoval hvizd,který trhal uši. Vlčici projela tělem příšerná bolest. Zavřeštěla a převalila se na bok,tam ještě vrčela,kroutíce se v křečích,když vtom zazněly další stejně pronikavé rány v rychlém sledu. Vlčice s ještě odkrytými tesáky slabě chrčela ale pak strašidelný svit v neživých očích pohasl,tlapy se uvolnily,hlava klesla na zem a vlčice byla mrtvá.
Lidé,bylo jich s dítětem pět, se k ní pomalu přiblížili. Měli děs v očích a žena doposud objímala vyděšené dítě,sama vystrašena.
"Tenhle vlk..byl v pořádku?" zeptala se žena

"Ne..zdravý vlk by u ohně člověka nenapadl a navíc sám." odpověděl jistý muž ,"Tenhle vlk byl vzteklý."